3. března 2024
Nejztracenější den našeho života je prý ten, kdy jsme se nezasmáli. Tak musím říct, že se snažím těch dnů moc nepromarnit.
Někdy to nejde vůbec a někdy to jde samo. Jako když k nám přijede na návštěvu spřízněná duše. Můj naprostý opak i mé duchovní dvojče. Úžasná Bára 2.
Bára se snaží dostat do Zoufalcových zápisků už hodně dlouho. Ovšem plánované výlety zatím z různých důvodů nevycházejí. Kritéria zápisků jsou náročná: musí to být z cest a musí to být vtipné. A protože se věci často dějí, aniž bychom to čekali, z víkendové návštěvy se vyklubala menší road show. Dokonce se do ní zapojil i Jarda, náš společný kamarád a Zoufalcův hlavní hrdina.
Nejprve se potkal s Bárou kolem druhé v noci v Brně u Dřevěného vlka a snažil se ve všech hladových oknech na Masaryčce koupit trochu kečupu. Neptejte se proč, to je jiný příběh, a stejně se mu to nepodařilo. Nikde neuspěl, až na poslední štaci. Tam ovšem chtěli za trochu omáčky do kelímku 90 korun.
Vzhledem k jeho popudlivé povaze byli nakonec všichni rádi, že netekla červená na žádné straně okýnka.
O 14 hodin později už měla Bára za sebou i pracovní program ve Zlíně a já jsem ji čekala s Ježurou na půli cesty v Holešově. Protože se jí jednání, jak jinak, protáhlo, stihla jsem přivézt trochu konopí (v masti) Hance s bolavou nohou a potěšit se další neplánovanou návštěvou. Věci se někdy dějí tak nějak samy. Než jsme dorazily s Bárou domů, naše Marťa uvařila večeři v indickém stylu a předznamenala tak barevný tón dalších dnů.
O čem se baví dvě spisovatelky po dvou ginech s tonikem, to zůstane tajemstvím.
Každopádně do půlnoci si to nestihneme všechno říct. Je toho tolik, co je třeba probrat. Její knihu. Mou knihu. Cizí knihy. Těžký život freelancerek. Ještě ve spaní v dialogu pokračuju. Když se ráno potkáme s Bárou na chodbě, máme na sobě úplně stejné barvy. Žlutou kari, černou, červenou. Vypadáme jako klaunské duo a jsme s tím v pohodě. Celý svět se furt halí do černé a šedé, je třeba ho trochu oživit.
Jedeme do Holešova. Bára zaskočí jako modelka pro fotografa v sala terreně zámku, zatímco já na nádvoří vyhlížím svého hosta. Tak je to pokaždé. Blondýnky to prostě mají v životě snadnější a né že né. Proto Bára sedí v kavárně a cpe se sacharidy, zatímco já dělám rozhovor pro magazín se slavným klavíristou. Nakonec mi dojde, že moje mise byla úspěšnější. Narazit na milého a vstřícného umělce, který rozumí mému humoru, je nad všechny zákusky světa.
Můj vztah k Holešovu je ambivalentní. Zdejší zámek ve mně vzbuzuje velkou nostalgii a vzpomínky na gymnaziální léta, ale mentalita obyvatel mi nikdy úplně neseděla. Protože výjimka potvrzuje pravidlo, jsou z Holešova hned tři mé nejlepší kamarádky. Dvě už dávno zažily rozumu a přestěhovaly se do Bystřice a okolí a ta třetí žije spíše na chalupě než tady. To je jen malá a zcela nezbytná rýpací vsuvka. Jinak mi Holešov vážně nevadí!
Ovšem potíže s jinou mentalitou se stejně projevily, a to velmi záhy. Na obědě v místním pivovaře, velmi krásně opraveném a přestavěném areálu, jsme si daly k obědu lososa s bramborovou kaší a baby karotkou. Přinesli nám lososa s bramborovou kaší a velkou hromadou zelených fazolek. Já fazolky nemám ráda, ale tyto byly prosty jakékoliv chuti. Prostě je někdo v kuchyni vzal z mrazáku a zalil horkou vodou. Toť vše. Ani máslo, ani sůl, ani nějaký přeliv nebo cokoliv, co by doplnilo suchého lososa se suchou kaší.
Já se znám. Ponechala bych si to jako historku k vyprávění a fazolky nechala na talíři. Ne tak Bára. Ta je zvyklá se bít za svá práva. Takže když se jí podařilo přivolat obsluhu, stěžovala si. Odpověď přinesla hned dva argumenty protistrany. Obsluhovala nás brigádnice, proto nic neřekla, a mrkev došla už před čtvrt hodinou. Jako by to vysvětlovalo skutečnost, že nás nikdo neinformoval předem a nenabídl nám jiné alternativy. Takže Bára sdělila mladému muži, že já nemám ráda fazolky a ona by chtěla nějakou omáčku. Deset minut se nic nedělo. Jídlo chladlo, takže jsme pokračovaly v jídle.
A pak se z kuchyně vynořil číšník a přinesl nám, světe div se, další obří hromadu zelených fazolek.
Vypadaly úplně stejně jako ty předešlé, akorát byly teplejší a ležely vedle másla. Před těma zelenýma potvorama už nebylo úniku, pokrývaly celý stůl. Začal se mi zvedat žaludek. To se může stát jen v Holešově, že někomu prozradíte, že nemáte rád fazolky, a on vám donese nášup. Omáčka nikde. Prý nic v kuchyni nemají. Poslední, co tam zřejmě ještě měli v dostatečném množství, bylo maxibalení zelených fazolek v mrazáku.
Navíc venku začalo vydatně pršet a před námi byla cesta do Přerova. A to je přesně to místo, kde doceníte krásu a vlídnost Holešova. Projíždíme upršeným předjarním Přerovem. Městem, které by za malebné považoval jen málokdo. Báru rozčilují všudypřítomné paneláky natřené jásavými barvami, což je mimochodem nešvar rozšířený po celé zemi jako morová rána. Jedna žluto-oranžová kostka trčí i nad historickou ulicí. „Takový pěkný rohový dům z roku 1901! A za ním zase žlutý panelák“. A pak vykřikne:
Chce se mi blut!
Bářina varianta filmové hlášky Chce se mi blejt, velebnosti v těšínském nářečí po naszymu mě úplně odrovná. Shrnuje pocity každého, kdo do Přerova přijíždí poprvé a není na architektonickou výzvu této lokality připraven. Bářin partner Hervé, Francouz, pro kterého jedeme na nádraží, jí posílá z vlaku Českých drah zprávu: Jsou tady jen koleje a tovární areály a divné domy. Opravdu mám vystoupit?
Posíláme do narvaného vlaku na oplátku naši fotku z Ježury. Ve svých kari žlutých bundičkách vypadáme jako dvě indické speciality a pořád se smějeme. „Jste jako Thelma a Louise,“ vzkazuje Hervé. Naštěstí jsme během cesty nikoho nezabily a na trase se nevyskytuje žádná strž ani propast. Hrozí pouze to, že umřeme smíchy. Prodavačka v knihkupectví se baví s námi a přeje si, abychom se brzo vrátily. Dokonce nás pro pobavení vyfotí s knihou Klub nadějných žen, kterou si samozřejmě nekoupíme. Už máme v košíku jiné úlovky. Například dva průvodce Paříží a Rychlokurz geniality. Tak mě napadá, že jsem možná měla s psaním tohoto zápisku počkat, až knihu dočtu.
Hervé je už po cestě autem nucen vyslechnout si všechny naše zážitky a příhody a potom ještě několikrát znovu u nás v obýváku, když se začne popíjet víno a Bára se dostává do ráže.
Zelených fazolek můžete mít plné zuby, i když jste je nebyl nucen jíst.
Ale komu by to vadilo, když zábava plyne a probereme v česko-anglicko-francouzském jazykovém mixu všechno od Boha po etické porno? Pro mě jsou takové večery vzácné a slastně vrním. A od smíchu mě bolí břicho. Když se k nám později připojí i můj muž a dcera, skoro nepromluví. Fascinovaně nás pozorují a nacpávají se cibulovým chlebem s dijonskou hořčicí. Až všechno sníme a všechno vypijeme, jdeme spát. Zítra vyrážíme směr Valašské Meziříčí.
Valmez je město, které mám ráda. Zvláštním a srdci milým útočištěm je Schlattauerova kavárna u gobelínové manufaktury. Není náhoda, že právě ve Valmezu jsme se s Bárou před 13 lety seznámily. Tedy, seznámil nás právě Jarda, náš společný kamarád a hybatel zdejšího kulturního života. Příležitostný kuchař a pekař a velkorysý hostitel, který nás dnes s Bárou a Hervém pozval na brunch právě do gobelínky.
Dokonce se tady sešli oba kmotři mé knihy Svět Úžasné Báry, protože kromě Jardy se stavil i Jirka Kokmotos.
Kdo znáte jeho apetit, víte, že brunch byl sice bohatý, ale člověk musel být dost hbitý, aby urval aspoň kousek toho, na co měl chuť.
Střídavě jsme Jardu chválili a střídavě si z něj brutálně utahovali. Bára nestíhala Hervému překládat skoro nic, ale nesl to statečně. Za to ho majitelka Simča vzala do manufaktury a Jirka ho bravurně provedl v angličtině. Tu krásu gobelínů podle návrhů Josefa Čapka nebo starých strojů fotím pořád dokola, protože se jí nedá nabažit.
Jak jinak, i poslední scénka při loučení s Bárou a Hervém je plná situačního humoru. Na další cestu si je přebírá Jarda. Když otevře kufr svého auta, uvidíme dvě spojené sedačky z kina se sklopenými sedadly. Chvíli se je snaží přesvědčit, že to jsou jejich místa k sezení, ale nakonec se v dešti rozjíždíme v novém zasedacím pořádku. Bára, Hervé a Jarda odjíždějí na sever a já se s Ježurou, svým autíčkem, vracím sama domů. Už teď se mi stýská. Asi si udělám k obědu trochu zelených fazolek.
Zdroj: redakce – Barbora Janečková (autorské dílo), www.uzasnabara.cz
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář