Rok: 2020

Musím konstatovat, že s rostoucí chutí psát ztrácím chuť číst. Ne, že bych nečetla, naopak. Čtu, čtu, ale nemám z toho žádný požitek. Přitom čtení knih byla odjakživa poslední záchrana, jak uniknout realitě a nechat se s každým řádkem unášet do světa příběhů a fantazie. Jsem obložena

Google Analytics přináší zajímavé informace o čtenářích tohoto blogu. Křivka čtenosti prudce stoupá vzhůru, pak se řítí k zemi. A pak zase pomalu šplhá k rekordům stejně jako teplota na teploměru, toho pod mou paží i toho na okně. Ještě zajímavější jsou údaje o zemích světa, odkud si někdo Úžasnou

Systém malých záchytných bodů se mi osvědčil právě v dobách, kdy se člověku všechno sype pod rukama a na obzoru není žádný svítící maják naděje. Těšit se na letní plavbu Karibikem, asi bych si i po šlápnutí do hovna zpívala. Ale v diáři jsou jen samé povinnosti a lehkomyslně (kdysi dávno) slíbené akce,

Věděla jsem, že ten den přijde. Den blbec. Den, kdy je všechno prdelí ke zdi, jak říkala moje babička. Den, kdy se systematicky hromadily špatné zprávy až do nočního výbuchu, kdy jsem andělovi ve dveřích urazila jedno křídlo. Ze vzteku, z pocitu bezmoci, marnosti. Co se děje?

Dnes slavím se svým mužem 29 let společného života, což je naprosto neuvěřitelné. Ne proto, že bychom snad spolu vydržet nemohli. Ale proto, že jsme se brali teprve nedávno. Svatební den plný neuvěřitelných situací jsem už dříve popsala v jedné své povídce. Pokud

Brno prostě buď máte rádi nebo ne. Já jsem ho ráda neměla, a teď ho ráda mám. Myslím Brno, ne cestu do Brna nebo cestu ucpaným Brnem, to je čisté utrpení. Ale když už tam jsem, tak jsem tam ráda. V Brně se může

Umíte ještě psát rukou? A píšete psacím, nebo tiskacím písmem? Ptám se, protože mě to opravdu zajímá. Velká část lidí už ťuká jen do klávesnice počítače nebo do svého mobilního telefonu. Ano, občas jsme nuceni se ručně podepsat, třeba na úřadě. Ale nic víc. Bez pera

Kolik máte fotografií svých praprarodičů z doby jejich mládí? Na kožešině od fotografa, od prvního přijímání, sváteční rodinnou fotku, možná portrét ze školního tabla a pak svatební fotografii. Pár malých momentek z dovolené, na kterých ani lupou nepoznáte, kdo je kdo. Když se někde objeví fotografie z vašeho města z počátku století,

Moje osobní Výzva#365, roční countdown, je snahou zachytit myšlenky jednoho roku života a snažit se najít v sobě Úžasnou Báru. Opakuji to jen pro ty, kteří se ke čtení dostávají až teď a třeba netuší, o co go. Každodenní psaní krátkého blogu snad dá v součtu roku pořádný kus

Jsem člověk mazlivý. Na lidi, které mám ráda, se vrhám bez zábran. Ráda se objímám, těší mě doteky a pohlazení, jsem vyloženě kontaktní typ. Nejsem ovšem na hlavu padlá a respektuju, když si někdo naopak drží fyzický odstup, navzdory dlouholetému vřelému vztahu. Jsou prostě lidé mazliví a lidé nemazliví.

řiznávám, nemám talent ke hře na klavír. Trápila jsem se v lidušce nekonečně dlouhých šest let s minimálním výsledkem. Nakonec paní učitelka, snad ne mým výraznějším přispěním, zemřela, a já jsem za klavír nesedla ke cvičení už nikdy v životě. Oč horší hráč, o to nadšenější jsem posluchač. Nejraději mám

Přestože jsem zrozena v zemském znamení Býka, jsem vodní živel. Miluju vodu ve všech skupenstvích. Dnešní píseň Hradišťanu je krásná a třeba vám trochu osvěží dnešní den. Když milujete plavání a nesnášíte davy lidí, a nejste zrovna příznivec domácích bazénů, které seberou vodu ze studny vám

Původním záměrem mé výzvy #365 bylo psát tak dlouho, dokud mi to psaní zase nepůjde. Jako bych chodila každé ráno běhat a po roce uběhla maraton jako nic. S tím rozdílem, že když běháte, nikdo nemusí vidět, jak to bolí, jak komicky vypadáte

Když básník Jan Skácel pojmenoval jednu svou sbírku Smuténka, našel slovo, které pro každého z nás znamená něco trochu jiného. Smuténka za nás smutná se občas vynoří i v mém životě. Prostě najednou vám na duši sedí zvláštní tíha, aniž by byl nějaký objektivní důvod k tesknění či

Tak se mi zalíbily ty názvy písní v titulku, že v tomto experimentu pokračuji. Joe Cocker a jeho slavný song se k dnešnímu blogu velmi hodí. Stejně jako se hodí k oplodňovacímu tanečku, láhvi vína u svíčky, smutné chvilce před sebevraždou nebo k pohledu do zrcadla po návštěvě kosmetičky. Jeho píseň „You are

Tak to vypadá, že hledám první berličky, jak svou výzvu celoročního psaní blogu každý den obejít. Za dva týdny je to už podruhé, kdy spojuji dva dny dohromady. Tak si třeba říkám, že Bůh v neděli nepracoval a že dělat se má jen 6 dnů

Tak ta každodenní porce cizího zoufalství by se teď docela hodila, napsal mi Jarda v reakci na můj mlčící blog. Asi zapomněl, že Zoufalcovy zápisky už před delší dobou vystřídala Úžasná Bára. I když milovníci ironie vědí, jak je to s tím zoufáním i úžasností doopravdy. Tak

Odpočítávání dnů je děsivější, než jsem si kdy myslela. Zatímco v jiných případech, třeba když vojáci stříhali metr do civilu, šlo o to těšení se na poslední centimetr, já bych nejraději každý den zastavila a prožila několikrát za sebou. Jako v tom filmu Na Hromnice o den více. Ne každý

Dříve než se člověk vydá nějakým novým směrem a vytyčí nové cíle, měl by se zastavit a ohlédnout, jaký kus cesty už ušel. Moderním způsobem vyjádření téhož je takzvané portfolio, tedy přehled toho nejlepšího z nás. Nemusí jít nutně o „book“ profi modelek nebo závratný seznam

Nutno dodat, že Střípky úžasné Báry máme s „mírným“ zpožděním a články začínají v květnu… ale postupně se spolu s vámi přenese až do současnosti ;). Snad trošku toho sluníčka do pošmourného podzimu neuškodí, co vy na to? Dnes jsem