Rok: 2021

Rozdávám letos s vánočním přáním i zlaté rybky. Jsou křehké, vyrobené na Vsetíně (ta předložka je správně, když jste zdejší) a výtěžek z jejich prodeje jde na obnovu výsadby ryb v otrávené Bečvě.

Očekávání versus skutečnost. To je vždy největší úskalí vánočního nadělování. V nejlepší víře nakupujete druhým a oni v nejlepší víře nakupují vám. Ale ta radost, to tetelení v břiše při rozbalování dárků někdy ne a ne přijít. Dobrá zpráva je, že ještě máte čas to změnit. Zapomeňte

Není větší změny v ročním koloběhu, než když se podíváte z okna a okolní krajina, domy, stromy jsou pokryty bílou čepicí. Barevný svět podzimu se tento týden překlopil do černobílé zimy.

Někdy je nejtěžší nedělat nic, neříkat nic. Počkat, až se bouře přežene.Schoulit se do klubíčka a zakrýt si tlapkou oči. Nebo se zaměřit na ty milé každodenní radosti. Drobnosti. Vycházky. Soustředit se na zdraví, ne na nemoc. Vypnout televizi a ztišit rádio.

Leží na mě smutek jako deka. Takový ten nečekaný, tíživý pocit, že s každou kapkou deště padá dolů trochu beznaděje a nečasu. Chybí mi sluneční svit, a to je škaredě teprve druhý den.

Často jen tak sedím a čumím. V hlavě prázdno. Jsou to krásné okamžiky totálního souladu s okolím, které vlastně neexistuje. Všechno kolem mě i ve mně jedno jest.

„Za to oblečení, které sis koupila, jsi mohla mít novou kuchyň,“ podotkla Claire. A mně se zatmělo před očima.

Neděle doznívá v paprscích slunce. Se skleničkou burčáku je na světě všechno v pořádku. Ťukat si s ním nebudeme, ale kéž by letošní úroda moravského vína byla tak skvělá a provoněná jako uplynulý víkend.

Co bych byla za vlastence, kdybych nenadávala na počasí? Je to české výsostné právo stejně jako nadávání na politiku, daně a stav D1. Zabte mne! A se mnou miliony dalších!

Změna prostředí je moc důležitá, abychom si jednou za čas rozšířili obzory i směrem k venkovu a ochutnali čerstvě utrženou zeleninu, vonící sluncem a ranní rosou. Hlásím, že tady je svět ještě v pořádku!

17 oken, 14 dveří a jedno okýnko. Kuchyňské linky, koupelny, skříně, koberce, kachličky, veranda. Dvě cesty do sběrného dvora, deset cest ke kontejnerům s tříděným odpadem.

Když jsem se ráno vzbudila, venku lilo. Do mých přemokřených květináčů valila z nebes voda a tropický ráj se změnil v moravskou potopu.

Abyste rozuměli, nehledala jsem práci. Já ze všeho nejvíc toužím chvíli nedělat nic. Ale oslovil mě personalista z jedné firmy na LinkedIn, že hledají někoho jako jsem já a jestli bych měla zájem o jednu určitou pozici.

Je neděle 7 hodin ráno. Sedíme s Jardou na letišti V. Havla pod gobelínem, který dělal Petr Sís. Naposledy jsem ho (ten gobelín, ne Síse) viděla v mrákotách, když mě odvážela záchranka se zlomenou nohou. Tak teď, o pár let později, se cítím o trochu lépe.

Miluju déšť. A bouřky. Psí počasí v sobě totiž nenese ta očekávání, jaká na nás nakládá slunečný den.

Bez knih a bez dobré kávy si neumím svůj život představit. I v dobách, kdy jsem byla doslova zahlcena informacemi, úkoly, povinnostmi a prací bylo těch pár minut s šálkem horké kávy v ruce rituálem, který mě v úprku zastavil.

Kniha Kvantová teorie nikoho nezabije mi před lety otevřela v životě nová vrátka do vzrušujícího světa subatomárních částic. Napsal ji pro mě zcela neznámý autor Marcus Chown (1959) a vydalo pro ně tehdy zcela neznámé nakladatelství KNIHA ZLÍN.

V létě jsou na noční obloze zvláště dobře viditelné svítící stopy částeček meziplanetární hmoty z komety Swift-Tuttle zvané Perseidy. My romantici tomu říkáme, že padají hvězdy.

Hypnotizování bílého psaní, viditelného v tmavé chodbě přes prosklené dveře i z protilehlé terasy, je dávnou minulostí. Dnes už se spíše děsím, která instituce mi píše, posílá fakturu, vyúčtování a informace o nedoplatcích.

Ještě dnes se dodívám na ten seriál a od zítřka budu už jen číst. Ještě dnes si dám trochu oraz a už zítra nastartuju každodenní chození.

Nedokážu provést žádnou změnu třeba ve čtvrtek o půl páté odpoledne. Přijde mi to hrozně nesystémové.

Byli jsme připraveni udělat cokoliv, aby se Cimbalfest konal za každé situace. Jarda, který festivalu řediteluje, má celkem dlouhý seznam svých nepěkných povahových rysů (například zálibu zavézt starší ženu do cizího města na druhém konci světa a říct: Rozchod a sraz večer na nádraží), ale odvaha mu rozhodně nechybí.

Já vám nevím, čím to je, ale čím jsem starší, tím jsem nějaká klidnější. Nějak se mi nechce ztrácet energii v hádkách nebo řešit věci, které se týkají především druhých lidí. Opravdu se cíleně snažím žít na ostrůvku pozitivní deviace, usmívat se a nic moc neřešit.

Starší lidé pel soutěživosti pozbývají. Člověk je s nimi více v klidu. Životní nadhled se nedá koupit ani urychlit. Musíte se k němu prožít léty zkušeností, radostí i trápení. Starší lidé už šetří síly na důležité věci, což jsou většinou právě ty věci, kterým mladí věnují minimální pozornost.

Jaro má sílu změnit ulici k nepoznání, když do rána vykvetou všechny sakury a ta růžovo-bílá oblaka nad chodníkem vás srazí na kolena. Často i doslovně, když se nedíváte pod nohy, ale kocháte se s pohledem upřeným do korun stromů.

Začalo to v práci, když jsem hledala informace o množství kysličníku uhličitého v ložnici, v níž spí dva lidé za zavřeným oknem. Zjistila jsem, že v takovém případě koncentrace CO2 v pokoji až trojnásobně.