Rok: 2024

Sedím v altánu na zahradě v jihomoravské vesnici a pracuju. Přes klávesnici mi občas přejde Kočka, tříbarevná obstarožní kočičí dáma.

Je to pět let, co jsem poprvé usedla do své Ježury a za vydatné pomoci přátel začala po mnoha letech znovu řídit. Ten den, kdy jsem klíčem zavěšeným na kroužku s plyšovým ježkem, poprvé odemkla své první vlastní auto, se prostě nedá zapomenout.

Dalším výsledkem mé výzvy každodenního psaní je pochopení toho, že zatím dokážu psát nonstop, když musím.

Z nenaplněných očekávání od druhých lidí v nás pomalu roste určitá frustrace a zklamání a buduje se nepřátelský postoj.

Nejztracenější den našeho života je prý ten, kdy jsme se nezasmáli. Tak musím říct, že se snažím těch dnů moc nepromarnit.

Životní zkušenost mi velí, že na dovolenou, přátelství či soužití jsou 3 osoby nevhodné. Vždycky budou dva proti jednomu, ať už se poměr sil přelévá mezi vznikajícími a zanikajícími dvojicemi spojenců jakkoliv spravedlivě.

Když nám dnes maminka promítala fotky ze svého i našeho mládí, byla na každé nedělní vycházce pěkně oblečená. Bylo to velmi inspirující. Nosit sukně nebo šaty přece nemůže být tak těžké?

Spím ráda, často, hluboce a hlasitě. Spánek je pro mne něco jako stav bezvědomí, zvláště v poslední době.

Kdy jste naposledy našli v poštovní schránce rukou psaný dopis? A kdy jste nějaký dopis sami poslali? Dávno, dávno již tomu, což? Nejvyšší čas to napravit.

Jak jste na tom s pamětí? Zapomínáte často a také máte dojem, že se kvůli tomu víc naběháte? Přečtěte si příspěvek naší Báry na tohle téma.

Můj život je prost mnoha věcí. Nemám žádné démanty, žádné zlato, kromě snubního prstýnku, prstýnku po dědovi a zlaté minimyši na krk, kterou jsem dostala od svého kamaráda kdysi k narozeninám.