Největší inspirací spisovatele a každého milovníka příběhů jsou sami lidé kolem nás. Ať už je známe nebo jen vedle nich sedíme v restauraci, v čekárně, ve vlaku. Ať se nás přímo dotýkají nebo se dějí zcela neznámým lidem. Historky ze života jsou tak šílené, že byste je nevymysleli ani po třech dnech na LSD.
Já jsem třeba dnes ve vlaku seděla vedle Angličana, který celou dobu potahoval nosem. To je něco, co já snáším asi tak jako ječení otravných malých dětí, kopání do mé sedačky zezadu, srkání nápoje nebo polévky a vzdychání spojené s hlubokým nádechem a výdechem. Nabídla jsem mu papírové kapesníčky, ale odmítl s vysvětlením, že má v nose polypy. To byla informace, bez které bych asi dokázala žít. Vstřícné gesto navíc odstartovalo jeho monolog, z něhož jsem vytušila, že celou cestu pracuje na prezentaci pro policii v hrabství Kent nebo o policii v hrabství Kent, tyto nuance jsem nebyla schopna v mluveném projevu člověka s polypy rozlišit. S narůstajícím zpožděním vlaku začalo ale na vedlejším sedadle narůstat drama. Když jsme si postáli na kolejích 40 minut, zatímco kolem nás projížděly vlaky všemi směry, začal být pán poněkud nervózní.
Jel si na Moravu pro syna, kterého potřeboval hned dalším vlakem odvézt znovu do Prahy a odletět s ním v noci do Londýna. Ovšem vinou zpoždění mu vlak v protisměru ujel. Stěžoval si stevardovi, že na něj vlak nepočkal, což mu mladík celkem logicky vysvětlil, že cestující obvykle nepřestupují na vlak ze směru, odkud přijeli, že to není tzv. návazný spoj.
Nato pán reagoval docela trefnou analýzou možností člověka, který se potřebuje rychle dostat z Prahy na Moravu a zpět veřejnými dopravními prostředky. Svůj výklad zakončil: No way! Lépe bych to neshrnula.
Hledali jsme možnosti, jak situaci vyřešit. Jak se dostat do Olomouce a z Olomouce do Prahy a z Prahy na letiště a stihnout letadlo. Žena, která držela jeho syna jako rukojmí, nezvedala telefon. Minuty utíkaly jako zběsilé. Vypadalo to, že na peróně bude čekat jednotka policie z hrabství Kent a přepraví ho vrtulníkem až na Ruzyni, protože Češi mu prostě nejsou schopni pomoci. Styděla jsem se za zpožděné vlaky, rozbitou dálnici s kolonami, celkový stav infrastruktury v zemi i českou povahu, která je prostě na překážky na cestě zvyklá. Uvolnila jsem své sedadlo do uličky a nechala pána s tlakem 220/180 vyběhnout z vlaku za svým dalším osudem.
Taky mi ujely všechny vlaky i autobusy domů. Naštěstí mám šťastnou českou povahu a na nádraží jsem si nechala svou Ježuru. Sedla jsem za volant, zhluboka jsem si povzdechla, potáhla nosem a zaječela radostí, že mám dnes svůj život pod kontrolou.
Den #290 přinesl zamyšlení nad tím, jak asi vypadáme v očích cizinců, kterým při nejlepší vůli někdy nedokážeme pomoci. Myslím, že kdybychom si chtěli v Anglii ve vlaku stěžovat česky, dopadli bychom ještě hůř.
Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář