#300 Jak si stojím ve své výzvě

Starsom na louce za kterým vychází slunce.
Foto: Pixabay

Kulatý den mého coutdownu tak trochu vyzývá (brzy, jazyk, nazývati, Ruzyně) k rekapitulaci. Co se událo za prvních 65 dní mé Výzvy#365? Je to cesta do pekel marnosti nebo jsem se někam posunula?

Jak říká můj tata, RADŠI NEVÍM. Já totiž nejsem sama se sebou nikdy spokojena. Vždycky mám pocit, že jsem mohla a měla udělat všechno lépe nebo toho udělat víc. Dost často sama sebe těmi očekáváními paralyzuju tak, že neudělám nic. To se ale tentokrát nestalo, a to je velmi dobrá zpráva. Skutečně píšu každý den aspoň krátký blog. Na to, že jsem měla v psaní i několikaměsíční propady, je to skvělá práce. Stal se z toho zvyk. Ale ne rutina. Každý den bojuju sama se sebou. Každý den jdu s kůží na trh a riskuju, že napíšu kravinu, že s mými názory nebudou čtenáři souhlasit, že je otrávím a ztratím.

Tou druhou dobrou zprávou je, že přesto nikdy nepíšu s nějakým kalkulem. Zůstávám sama sebou. Stojím si za svým. Vaše přízeň mě udržuje v pokoře, protože je nevypočitatelná. Někdy jen tak hodím v rychlosti něco do placu, a má to velkou čtenost. Jindy se babrám s příběhem a trápím, ale on stejně se čtenáři nerezonuje. Tato zkušenost mě drží v mantinelech původního záměru psát kvůli sobě, ne kvůli druhým. A netýká se to jenom psaní.

Cesta k Úžasné Báře stojí a padá na tom, že si jednou snad budu připadat sama sobě úžasná bez ohledu na to, co si myslí lidi kolem.

Protože o tu sebelásku jde především. Love yourself.

Třetí skvělá zpráva se týká odezvy a zpráv od přátel, kteří nikdy nelení mi blog olajkovat na sítích nebo mi říct na ulici, že mě sledují a čtou. Moc, moc děkuju. V komunitě těchto milých lidí se cítím pevná v kramflecích. Potíž je v tom, že se mi nedaří získávat nové čtenáře v takové míře, jakou jsem si představovala. Nechci si přízeň kupovat. A tak se budu muset rozhodnout, zda změnit strategii a chápat psaní jako část byznysu nebo zůstat u psaní pro zábavu pro menší, ale vybranou skupinu čtenářů. Asi tušíte, jak to dopadne. Mým osudem je být zřejmě holka – lokálka. No co už. Lepší být lokálně úžasná než globálně trapná.

Závěr dne #300 zní takto: Pokud po rekapitulaci vaší cesty za snem nenásleduje kapitulace, je to pořád dobré. Tak Šlapej dál.

Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)

Další články z této rubriky

Být tetou Bá

Být tetou Bá

Je skvělé být takovou tou „adoptivní tetou“? Někdo o to ani nestojí, ale někteří si to užívají. Co na to…
Jedna ruka netleská II.

Jedna ruka netleská II.

Jak pokračuje po svém úrazu naše Bára? Můžeme prozradit, že s humorem sobě vlastním. Přečtěte si o tom v dnešním…
Stezka odvahy

Stezka odvahy

Dějiny jsou plné příkladů, kdy lidé překonali své fyzické možnosti nebo přežili věci k nepřežití. Válečné běsnění. Zázračná uzdravení.

Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi

Naše Bára není zrovna nadšená z pohledu do zrcadla. Proč? Přečtěte si v dnešním příspěvku, jak tento problém vyřešila.
Jedna ruka netleská

Jedna ruka netleská

Někdy se může stát, že se vám svět změnil během jediné vteřiny. Naší Báře se to stalo – bohužel před…
Teorie podivnosti, kniha

Teorie podivnosti

Už se vám někdy stalo, že jste četli knihu a říkali si, že ji někdo snad napsal podle vašich myšlenek?
Nepotřebujete ponožky?

Nepotřebujete ponožky?

Také se vám stává, že máte doma něčeho nepotřebného nějak moc? A jak to má naše Bára? Přečtěte si v…
Čechoslováci v nás

Čechoslováci v nás

Jak dnes chápeme bývalé Československo? Bereme Slováky jen za sousedy, nebo jsou pro nás ještě pořád bližší než obyvatelé ostatních…

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*