Chcete-li strávit s někým zbytek života, zeptejte se ho, jakou doma poslouchali hudbu. Protože vzpomínky na dětství nevymažete, ani kdybyste se přestěhovali na druhý konec světa. Jak přijde nostalgie, můžete být doma dost překvapeni hudebním vkusem svého protějšku. Já teda překvapena nejsem, protože jsem věděla, do čeho jdu.
Ačkoliv naše domy byly vzdáleny od sebe jen tři kilometry, v hudební oblasti to byla propast velikosti galaxie. My jsme doma poslouchali písničky ze Semaforu, maminka Hanu Hegerovou a Marušku Rottrovou a tatínek Glenna Millera a všechno od Antonína Dvořáka. Já jsem poslouchala a dodnes poslouchám všechno, ale ne všechno vydržím déle než pět minut. Například dechovku. Hádejte, co hrálo v tom domě za kopcem z rádia nejčastěji? Ano, písničky na přání Českého rozhlasu Brno. Něco, o čemž jsem neměla tušení, že existuje, bylo běžnou součástí nedělních obědů mého muže.
Na dlouhá léta jsme se při společném soužití nějak vzájemně hudebně přeprogramovali, a dokonce jsme něco poslouchali společně. Ale to prostředí, z něhož člověk vychází, se vůbec nezměnilo. A tak oslavy v mém rodišti doprovázely kapely jako Čechomor, Marek Ztracený nebo YoYo Band, zatímco na oslavách v rodišti mého muže vesele vyhrávala Veselka. Seděla jsem v první lajně a poslouchala. S tím jelením guláškem před sebou a zmrzlinou jako desertem se to dalo vydržet, i když následovaly mažoretky. Ty tedy nemají s moravskou tradicí vůbec nic společného, ale z nějakého důvodu se do naší kultury úspěšně infiltrovaly. Naladěna do vojenského stylu všemi těmi pochodujícími holčičkami jsem se dopustila dalšího prohřešku proti svému pacifismu. Vyfotila jsem se na pandurovi na přehlídce vojenské techniky a prchla jsem domů. Na rockový koncert do kina, trošku se dát dohromady. Vzpamatovat se.
Rozhodně se neposmívám ničemu z toho, o čem píšu. Dobrá dechovka patří k naší kultuře a profíci to opravdu umí skvěle rozbalit i v jiném žánru. Venkovské slavnosti jsou posledními ostrůvky autentičnosti v povrchním světě, protože tady nikdo neremcá kvůli programu. Veselka je top. Pro všechny. Pro starousedlíky i pro náplavy, které se tu nastěhovaly z jiných míst a měst. Opravdu mě mrzí, že k nim nepatřím. Neumím předstírat, že jsem něco, co nejsem. Obdivuju tu schopnost zapadnout, sžít se se zdejší komunitou a užívat si všech výhod venkovského života.
Hluboce se nad sebou zamýšlím. Tři kilometry přece není taková dálka, abych to nepřekonala. Závěr dne s číslem #307 zní: Prvním krokem bude přeladění rádia k nedělnímu obědu. Dáme si králíka a písničky na přání. Prostě si potřebuju připomenout, že Morava, krásná zem…
Vaše Bára
Zdroj: redakce – Barbora Janečková (autorské dílo), www.uzasnabara.cz
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář