Spím ráda, často, hluboce a hlasitě. Spánek je pro mne něco jako stav bezvědomí, zvláště v poslední době. Když se mi chce spát, sednu do postele a řeknu Dobrou, a než dopadne hlava na polštář, už spím. Na to druhé slovo Noc už skoro nikdy nedojde. Padám za zavřenými víčky do blaženého spánku rychlostí světla, vlastně tmy.
Můj muž mi zpočátku nevěřil, že opravdu usnu během vteřiny. Ale jen jednou, jedinkrát se mě pokusil vzbudit v domnění, že spánek jen předstírám. Od té doby mu to strach nedovolí. Když spím, tak spím, a nechci být rušena. Je vám to všem jasné?
Rychlé usínání a vydatný spánek je požehnání, skutečný dar. Každý, kdo v životě zažil nekonečné převalování bez spánku mi dá jistě za pravdu. Spánková deprivace je velmi nepříjemná a věřím, že má destruktivní dopad na celý náš život. Dokonce jsem teď mluvila se ženou, která prý i doma spí jedině tak, že předstírá, že vůbec spát nepůjde. Žádné pyžamo, žádná postel. Musí vytuhnout u televize, u počítače, kdekoliv na zemi. A není to chvilková záležitost, prý to tak má už řadu měsíců. Tak to je pro mne nepředstavitelné. Já musím být vykoupaná, ve voňavém pyžamku a ve své vysoké posteli. Miluju rituály, a ten usínací zvláště.
V mládí jsem nebyla žádný velký spáč, a navíc si neumím přestavit, že bych třeba o víkendu mohla vyspávat do oběda. Maminka mě nechala spát tak dlouho jen jednou v životě, po maturitním večírku, neboť shodou okolností sama spát nemohla a dívala se v pět ráno z okna, jak se vracím z nádraží. Jinak se u nás doma vstávalo i o víkendu nejpozději v 8 ráno a rodinný život měl řád. Práce, zábava, oběd v 11.30 a odpolední výlety do hor. Člověk měl spoustu času na všechno a taky jsem do dvaceti přečetla neuvěřitelné množství knih a nachodila tisíce kilometrů. Nemám pocit, že bych strádala.
Proto dnešní generaci vůbec nechápu. Povalují se a pospávají klidně celý den, i kdyby matku trefil šlak. Dlouholetý nátlak a vytváření řádu se naprosto minuly účinkem, kromě toho, že mám naběhlou žílu na spánku a pocuchané nervy. Mateřství a spánek, to je téma na nový Dekameron. Napřed léta dítě nutíte spát a pak ho zase další léta nutíte vstávat. Nikdy se vám nezavděčí. Myslím, že matky mají nějaké superschopnosti, jak chronické nevyspání přežít. Měla jsem také před lety velmi lehké spaní, velmi dlouho jsem se budila při každém zašramocení a byla jsem připravena vyskočit z postele. Ale řeknu vám, nestýská se mi po tom ani za mák.
Teď nejsem připravena vyskočit z postele prakticky nikdy. Musím se dlouho přemlouvat, abych opravdu vstala, pomalu, rozvážně, po protažení.
Oči otevírám postupně jedno po druhém a trvá to i čtvrt hodiny, takže pokud byste si přáli někdy po ránu vidět nenaloženého pomačkaného Kyklopa, pojeďte se mnou na vícedenní výlet.
Nefunguje už ani moje milované Úžasné ráno. Tedy, funguje, pořád je úžasné, protože i když se vyštrachám z postele o hodinu později, pořád mám dost času si v klidu posnídat a někdy i napsat blog. Nikoho nevypravuju do školy, netahám za nohu z postele. Můj muž vstává ještě přede mnou sám a tiše. Ale taková ta činorodost za kuropění je teď pryč. Dokonce zmizely i mé napínavé barevné sny, které jsem pro pobavení vyprávěla všem okolo. Ráno prostě jedu v nouzovém režimu a čekám, až se tělo i duše zregenerují. Až znovu přijde ten den a já ráno vyskočím z postele před východem slunce, abych si užila svou zlatou úžasnou hodinu klidu.
Závěr dne s číslem #310 zní: Spěte rychleji, ať toho přes den více stihnete.
Vaše Bára
Zdroj: redakce – Barbora Janečková (autorské dílo), www.uzasnabara.cz
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář