V některých novinách z posledních dnů jsem viděla článek o Alzheimerově chorobě. Chtěla jsem si ho pak přečíst, ale zapomněla jsem, v kterých novinách to bylo, a už jsem ho nenašla. Vím, zní to jako začátek otřepaného vtipu, ale je to čistá pravda Prolistovala jsem stohy novin a časopisů, ale ten článek, byl na levé straně s fotkou nějakého doktora, prostě není. S tou pamětí na nedůležité věci a osoby je to u nás asi dědičné. Vyprávění s našima vypadá asi takto:
– Viděla jsem včera tu, no víš kterou, co žije s tím, no, jak jsme se o něm nedávno bavili
– Tu pajdavou?
– Ne, jakou pajdavou? No ale ta pajdavá, počkej, já jsem si vzpomněla, je myslím sestra té paní, jak jsme ji onehdy potkali.
– Ale to vůbec není její sestra, to si pleteš, to je manželka bratra jejího prvního muže. Toho, víš, kterýho?
Myslím si, že bych byla ozdobou každého intelektuálního kroužku, kdybych si pamatovala aspoň desetinu toho, co přečtu, vidím, zažiju, zaslechnu nebo se naučím. Ale já mám pocit, že můj operační systém prostě nemá dostatek paměti. Nedokážu smazat staré a nepotřebné soubory, třeba texty písní z osmdesátek, křivdy ze základní školy, piny a hesla z bývalých zaměstnání. Čtyřmístná telefonní čísla na své spolužačky z gymplu. Čím větší banalita, tím déle ji udržím v paměti. Ale důležité informace dneška mizí někde v prostoru mé hlavy a odcházejí do věčných lovišť patrně dýcháním, smrkáním, kašláním nebo ušima. Jinak to není možné.
Často bych chtěla v rozhovoru něco zajímavého říct, protože vím, že k tomu něco moc zajímavého vím. Jen si vzpomenout. Jako můj kolega, který si pamatuje prakticky všechno, i příhody, které jsem mu vyprávěla, a které jsem, to bych přísahala, nikdy nezažila. Z knih a lidí si já pamatuju hlavně pocit, jaký jsem měla v jejich blízkosti. Paměť stávkuje, ale intuici mám pořád velmi silnou.
Možná si nevzpomenu, jak se ta paní jmenuje, ale vím naprosto přesně, že s ní už nechci nikdy v životě nic mít. Možná je to důležitější informace než její jméno.
Zatím se nevzdávám. Luštím křížovky. Učím se slovíčka. Čtu prakticky pořád něco. Ale už se nesnažím si do hlavy cpát všechno bez předvýběru. Sociální sítě sleduju jen po očku. Na nákupy si píšu seznamy. Jak mám volnou chvíli, nedělám nic, vypínám hlavu i všechny informační zdroje. Většinu věcí dohledám na internetu, až to bude nutné. Jinak se budu v přítomnosti chytrých lidí usmívat nebo vážně přikyvovat a snažit se mezitím vylovit z paměti něco aspoň trochu zajímavého. Protože vím, že jsem to věděla.
Závěr dne s číslem #328 je …promiňte, mám to na jazyku, ale nemůžu si vzpomenout. Tak příště.
Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)
Buďte první kdo přidá komentář