Vnímaví čtenáři blogu již dávno pochopili, že můj vztah ke sportu je ambivalentní. Zpocení svalnatí lidé mě děsí, míčové hry nesnáším od dob vybíjené, kdy mě letící balon zezadu narazil do hlavy, má hlava se pohnula vpřed a narazila na žebřiny, které se pohnout odmítly. Jízda na kole s úzkým sedlem a řídítky proklatě nízko je čirým utrpením a úplně nejhorší jsou všechny sportovní činnosti, spojené se sněhem, ledem, zimou. Brrr! Takže zbývá běh a chůze, při níž se stačím kochat okolní přírodou. Pěkně zlehka.
Na druhou stranu, jako fanoušek se vydržím dívat na spoustu sportovních utkání a úplně se do toho položit. V televizi je sportování fajn, občas při ležení na gauči kmitám nohama, abych šla také vstříc zdravému životnímu stylu. Umím poradit prakticky každému trenérovi a je jejich škoda, že mě neposlouchají. A v cílové rovince naše borce povzbuzuju z plných plic, protože nemáme sousedy, u kterých bych zrovna na hlasitost zvuku musela brát ohled. Přišla jsem na chuť téměř všemu, i curlingu. Jen pohled na dva lidi, kteří si v ringu dělají z obličeje řešeto a krev stříká až k nám domů, to fakt nemusím.
Závěr dne s číslem #330 zní: Není důležité vyhrát, ale bojovat až do konce. Ve sportu i v životě.
A hlavně nezapomeňte zhluboka dýchat.
Vaše Bára ( www.uzasnabara.cz)
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář