Původním záměrem mé výzvy #365 bylo psát tak dlouho, dokud mi to psaní zase nepůjde. Jako bych chodila každé ráno běhat a po roce uběhla maraton jako nic. S tím rozdílem, že když běháte, nikdo nemusí vidět, jak to bolí, jak komicky vypadáte na začátku, jak se potíte a nadáváte. Když píšete blog, vidí vaše pokroky i pády každý, kdo na vaše stránky zabrousí. Nelze vyběhnout pod rouškou tmy a vrátit se jako ultramaratonec.
Když pověsíte opraný trikot, je za pár minut suchý. Když pověsíte blog, nemusí na vás zůstat nit suchá ještě hodně dlouho. Běhání bolí. Psaní taky bolí, to mi věřte. Hlavně pokud sami sobě kladete tisíce překážet a otázek jako já. Mám psát blog o obecných tématech nebo mám psát svůj deník? Jak propojit reálné postavy a reálné zážitky do veřejného blogu a nepřijít o rodinu, práci ani přátele? A koho to vlastně zajímá?
Nechci prozrazovat o svém životě příliš. Ale některé zážitky zpracovat musím, protože by byla škoda, kdybych se o ně nemohla podělit. Třeba moc ráda zvu hosty k našemu starému stolu v obýváku. (Pokud se opakuju, snažte se nad to povznést. Ta dvojkombinace guarana – ženšen, co polykám každé ráno, ještě nezačala působit.) Včera se podávala k večeři maminčina svíčková. Nic na světě se jí nevyrovná. Já dělám pomocné práce, já zvládnu v kuchyni mnohé, ale tu omáčku prostě tak neuvařím, kdybych se na nudličky rozkrájela. A protože jsme s dcerou měly vzácné hosty, musela se servírovat ta pravá, maminčina.
Jarda sice Marušce slíbil, že si dnes tady přečte o tom, co včera zažila, ale ovšem o všem nemusí lidi vědět. Byl to prostě další poetický večer s gastropornem, se sladkou tečkou na terase a duchovním zážitkem na Hostýně, ponořeném do černočerné mlhy. Není nad to se jít před půlnocí projít jedním z nejmalebnějších koutů krajiny a nevidět vůbec nic. Tedy ani ty díry na cestě nebo zákeřné kameny. Jak cestu zvládla Růženka v lodičkách, je mi záhadou. Ale ona sama je jedním z divů světa, takže se vlastně nedivím.
Je ráno, venku lidi běhají jak o život a já v křesle absolvuju další psací trénink. Chybí už jen závěr.
Tady je: Na včerejším dni #350 je úplně nejlepší, že trocha té svíčkové zbyla i na dnešek. Ne, nechoďte, nejsme doma!
Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)
Buďte první kdo přidá komentář