Nejvíc inspirace člověk načerpá v běžném životě. Žádná kniha vám nezprostředkuje zážitek tak intenzivně, jako vřeštící kluk metr od vás. Mám za sebou fakt těžký týden a na rtu se mi vyrazil opar jako důkaz toho, že můj imunitní i nervový systém jsou testovány na hranici možností. Když na mě někdo promluví ve ztichlém domě, vyskočím metr vysoko. Raději to nezkoušejte. Můj jekot by vás mohl zabít.
Ten kluk v čekárně u zubaře vypadal trošku nervózně, ale docela mile. Povídali si s tatínkem o běžných věcech, které osmiletého kluka zajímají. Hlavně kdy mu koupí nový mobil. Pak se otevřely dveře jedné z ordinací, sestřička zavolala jeho jméno a dvojice vyrazila chodbou do dveří. Nevím úplně přesně, kolik kroků ten vystrašený kluk ušel, každopádně těsně vedle mě srdceryvně zařval: Já tam nepůjdu! A spustil se mu celkem solidní hysterický záchvat. Ten jekot byl tak neuvěřitelný, že se postupně otevřely dveře všech ordinací a začalo se dělat šoufl nejen pacientům s otevřenou pusou na křeslech, nejen nám zoufalým čekajícím se zubem v krabičce, ale patrně i zdravotnickému personálu. Jako bychom byli všichni očitými svědky vymáhání práva útrpného.
Panebože, udělej něco! Tatínku, odveď mě! A nakonec nám ztuhla krev v žilách, když se ozvalo: Já uteču! Já se raději zabiju! Kluk utíkal po chodbě tam a zpátky, ležel na zemi a tatínek ho vlekl za ruku, pak kopal a svíjel se a kašlal. Nakonec to ubohé jehně do ordinace dohnal a zaklaply se dveře. Jekot byl trochu tlumenější, ovšem jen do chvíle, než na dveře ordinace zaklepala chlapcova maminka. Jakmile se dveře pootevřely, kluk vycítil šanci a zdrhal opět dlouhou chodbou jako kulový blesk. Mezitím se v čekárně strhla diskuse na téma: Lepší facka včas než problémy po celý život. Jedna babička říkala směrem ke vnoučkovi na klíně tak, abychom ji všichni dostatečně slyšeli i přes ten tyátr kolem: Danečku, ty jsi hodný klouček, že ano? S tebou nejsou takové potíže, že ne? A jeden vousáč, který sám nervózně chodil po chodbě už pěkných deset minut, radil vysílenému tatínkovi ječícího kluka, aby ho praštil.
Já být v roli toho tatínka, možná praštím raději toho pána.
Protože bylo zřejmé, že záchvat má ten kluk poprvé, že všechny jeho reakce zaskočila a že v této fázi už nemá smysl mu ani domlouvat, natož ho bít. Tlouklo mi srdce až v krku, bylo mi zle nejen z té šílené scény, která se neustále přibližovala a vzdalovala jako tornádo, ale i z těch lidí kolem. Klukovi nakonec dali něco na uklidnění a pak už šel chodbou jako beránek, následován vysílenými a zpocenými rodiči. Když se otevřely dveře ordinace a sestřička zavolala moje jméno, klepala jsem se jako ratlík. Taky se mi chtělo křičet: Maminko, zachraň mě! Panebože, proč zrovna já? Nebo Už nikdy v životě nepůjdu k zubaři! Ale protože jsem věděla, že maminka mě neslyší a pán na chodbě je připraven mi jednu vrazit, jestli zapláču, šla jsem s křečovitým úsměvem pomalu, potichu a se zavřenou pusou, aby mi srdce ještě nevyrazilo přední zuby.
Korunka je zpátky na svém místě v puse. Teď je třeba osušit slzy, usmát se a vrátit si korunku i na svou hlavu.
Být královnou svého života vůbec nebolí. Kdybych to začala se svou sebeláskou přehánět, v mém okolí je naštěstí dost kamarádů, aby mi včas jednu vrazili.
Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář