řiznávám, nemám talent ke hře na klavír. Trápila jsem se v lidušce nekonečně dlouhých šest let s minimálním výsledkem. Nakonec paní učitelka, snad ne mým výraznějším přispěním, zemřela, a já jsem za klavír nesedla ke cvičení už nikdy v životě. Oč horší hráč, o to nadšenější jsem posluchač. Nejraději mám staré klavíristy a Jitku Čechovou.
Poslechněte si, proč.
Jitka je obdivuhodná žena, s níž plánuji úžasný rozhovor už rok. Ještě přesně nevím, o čem bude, protože si s ní lze povídat prakticky o čemkoliv. A tak jsem se i dnes vrátila z jejího koncertu až zítra. Teskný a silný zvuk violy a tisíce tónů valící se z otevřeného křídla jsem brala z první řady, prostě bomba z metra mezi světla.
Asi se to tady bude v průběhu roku opakovat. Já prostě trávím ráda svůj čas se skutečnými umělci. Nemám vlastních ambicí v tomto směru, proto mě produkce a služba při organizaci uměleckých počinů vždycky strašně bavily. Neohlížím se moc zpátky a ničeho nelituju, ale na období pořádání Bystřických zámeckých slavností vzpomínám opravdu ráda. Umělci přijížděli, pobyli a odjeli, ale Jitka s Honzou zůstávají. A celá ta parta kolem a krásné prostory bystřického zámku a ty pozdně noční návraty domů, kdy mi v uších ještě zní hudba a břicho mě bolí od smíchu.
Hlavní myšlenka dne s číslem #348 zní: Lidi, kteří mají skutečný talent a dosahují úspěchů vlastní prací, poznáte podle toho, že se jako hvězdy v soukromí nechovají.
Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)
Buďte první kdo přidá komentář