Moje osobní Výzva#365, roční countdown, je snahou zachytit myšlenky jednoho roku života a snažit se najít v sobě Úžasnou Báru. Opakuji to jen pro ty, kteří se ke čtení dostávají až teď a třeba netuší, o co go. Každodenní psaní krátkého blogu snad dá v součtu roku pořádný kus textu o mně samé. Také menší výzvy, které přicházejí intuitivně v průběhu roku, se snažím využít ve svůj prospěch.
A přitom doufám, že to nezní jako egoismus, sebestřednost nebo posedlost sdílet své vlastní názory veřejně. Naopak, někdy je to dost těžké se ke všemu přiznat. Že selhávám. Že začínám znovu a znovu. Že cesta k úžasnosti bude dlouhá a že mě to děsí. Ale jsem odhodlána to nevzdat, navzdory sobě samé.
Den #346 byl dnem volna. Vybírám poslední dovolenou a jsem doma. Probudila jsem se s nezvyklým pocitem, že nic nemusím, ale mnoho můžu. Co budu dělat dřív, když nic dělat nemusím? Půjdu se projít, fotit kvítí v ranní rose, dám si dole v pekárně kafe, budu si číst? Z toho přemítání jsem znovu sladce usnula. Spánek je pro mne pořád nejcennějším darem. Když máte čas, začnete si užívat nejbanálnější věci. Dlouhá snídaně. Čtení novin. Zalévání kytek na terase. Procházka městem, které v dopoledních hodinách prakticky neznám. Pozdravy s lidmi, které jsem léta neviděla. Pak přijela moje dcera a dům se zaplnil taškami s prádlem, desítkami otázek (co máme k jídlu?) a zvukem vrzající houpačky. Klidnou hladinu rozčeřily vlny. Mikrovýzvou s makrorozměry je snaha nepsat o ní, neříkat jí, co si myslím, že má dělat, nerozčilovat se. Ale matka, znáte to. Po hodině mám tlak jak parní lokomotiva.
Další výzvou je využít vzácný čas volna k setkávání se s přáteli, které jsem dlouho neviděla. V případě svých dvou kolegyň z bývalé práce šlo dokonce o několik let. Přesto jsme přes tři hodiny mluvily a smály se, jako by žádný čas neuplynul. Rozhodně hodlám ve snaze dělat věci, na které jsem roky neměla čas, pokračovat. Je to velmi osvěžující. Jako večerní osamělý výlet na Hostýn, kde zapadající slunce ozařovaly detaily keramické mozaiky na Křížové cestě a rozzářily i Pannu Marii s dítětem a svazkem blesků na slavné hostýnské bazilice. Klid a mír. Nebýt těch obrovských ploch vykácených lesů, nad kterými srdce usedá, nemělo to chybu. Kůrovec schroupal nejen tisíce stromů, ale navždy změnil místa, která jsme milovali.
Závěr dne #346 zní: Krásné vzpomínky vám nikdo nevezme ani nesežere. Proto je dnes třeba žít tak, aby bylo zítra na co krásného vzpomínat.
Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)
Buďte první kdo přidá komentář