Jako většina dětí, i já jsem měla dvě babičky. Tátova máma byla pro mne „babi za trest“ – ne že by mě neměla ráda, ale naše antipatie byly vzájemné a já jsem si rozhodně nelámala hlavu s tím, že jsem nepatřila k jejím oblíbeným vnoučatům. Měla jich pět a já byla stoprocentně na konci.
Zato pro maminčinu mámu, která se k nám přistěhovala, když mi byly dva roky, jsem byla určitě nejoblíbenějším vnoučetem. A věnovala se mi s pečlivostí sobě vlastní, protože ve mně nacházela, abych tak řekla, „dobrý materiál“. Dokázala mne zabavit formou, kterou hodně dětí miluje – a já, když jsem teď sama babičkou, si uvědomuji, že si nemusíme nutně s dítětem vždycky jenom hrát. Můžeme ho i učit a připravovat volnou formou na život. Tedy, ne že by si se mnou babička nehrála: měla ráda stolní hry a už jako předškolní době jsem díky ní mastila karty. Zároveň si ale uvědomovala, že v penzi má na rozdíl od mých zaměstnaných rodičů čas předat mi spoustu užitečných schopností a dovedností.
Když „jako“ nestačí…
Díky babičce jsem začala vyšívat, háčkovat, plést a šít. Dbala však i na to, aby ze mě vyrostla „dobrá hospodyňka“, proto mi k mým čtvrtým narozeninám koupila malou žehličku, abych mohla „jako“ žehlit. „Jakožehlení“ mi ale nestačilo. Odjakživa mě totiž fascinovalo, že když „opravdická“ žehlička přejede po látce, narovná ji. A to ta „jakožehlička“ vážně nezvládala. Babička na mé výtky nehnula ani brvou a půjčila mi žehličku opravdovou, malou, cestovní. Protože jsem ještě tak dobře nedosáhla na žehlicí prkno, babi mi před něj dala stoličku a já jsem (samozřejmě pod babiččiným bedlivým dozorem) stála a žehlila. Když jsem zvládla kapesníky, dožadovala jsem se další várky prádla. Babi mi hbitě přistrčila utěrky a menší ručníky.
„Jakožehlení“ mi ale nestačilo. Odjakživa mě totiž fascinovalo, že když „opravdická“ žehlička přejede po látce, narovná ji.
Foto: Pixabay
Když se máma vrátila z práce, babička pokynula ke štosům prádla, že to jsem vyžehlila já. Vzhledem k tomu, že byla pedant a nesnesla na prádle jediný záhyb, zeptala se mámy, jestli to, pro jistotu, raději nepřežehlit. Máma (taky pedant) zkontrolovala prádlo, seznala, že je vyžehlené dobře, a odvětila babičce, ať tuto zálibu ve mně podporuje, protože k jejím oblíbeným činnostem žehlení na šestičlennou rodinu rozhodně nepatřilo. Od té doby žehlím ráda. A taky si vždycky při žehlení na babičku vzpomenu.
Kolik jazyků znáš…
Ruční a domácí práce však nebyly to jediné, k čemu mě babička vedla. Díky ní jsem se naučila číst, psát a počítat ještě před nástupem do školy. A protože už tehdy věděla, jak je důležité umět alespoň jeden cizí jazyk, rozhodla se učit mě německy.
Z knihovny vytáhla staré učebnice, ze kterých se za mladých let učila ona, a pustila se do výuky. Po několika lekcích se s hrdostí pedagoga nad schopným žáčkem pochlubila mým rodičům, že se učím dobře. Jaké však bylo její překvapení, když táta s mámou místo očekávané pochvaly pracovali k infarktu! Těch několik hodin němčiny jsem totiž – vlivem stáří učebnic – absolvovala ve čtení švabachu a psaní kurentu, který se tou dobou už asi třicet let pro zápis němčiny nepoužíval. Naši babičce učebnice zabavili, a protože já jsem plakala, že se nemohu učit (k čemuž mí starší, školou povinní bratři poznamenali, že jsem úplně blbá a že mě to ve škole přejde), sehnali mi učebnici novou, abychom mohly s babičkou ve výuce pokračovat.
Kauza mouky dvounulky
Moje babi taky moc ráda vařila a pekla. Byla úplná radost ji při tom sledovat – v podstatě to vypadalo jako dnešní televizní vaření. Vždycky si totiž nejprve nachystala všechny suroviny a pak se teprve pustila do práce. Jedno dopoledne se rozhodla, že upeče koláče – a netušila, že jí způsobí bezmála mrtvici. Abych se jí nepletla v kuchyni (vaření mě totiž tehdy vůbec nebavilo), posadila mě do obývacího pokoje, v rámci výuky psaní mi předepsala na papír různá slova a uložila mi, abych je hezky opsala. A pustila se do přípravy koláčů.
Sotva začala chystat těsto, zjistila, že jí chybí hladká mouka. Přitom si byla téměř jistá, že si ji přinesla. Vypravila se proto do spíže – mouka nikde. V kuchyni – taky nic! Trasu od spížky do kuchyně proběhla snad pětkrát, mouky nebylo. Pak už tak znejistěla, že se šla podívat i tam, kam by při plném vědomí s moukou určitě nešla, a postupně navštívila koupelnu, ložnici, sklep, garáž, zahradu a kurník s králíkárnou (později všem říkala, že si myslela, že už má tu sklerózu – té se hrozně bála, ačkoliv nemusela, protože hodně četla, učila se, luštila ráda křížovky…).
Koukla na hodiny, že tedy skočí do obchodu. Když se kompletně oblékla, už měla na sobě kabát i klobouk, přišla za mnou do obývacího pokoje mi sdělit, že budu doma chvilinku sama, protože ona musí nakoupit. Vtom se zarazila. Mrkla na texty, které jsem měla napsané, a zatmělo se jí před očima. Na posledním řádku papíru totiž stálo: MOUKA HLADKÁ 00.
„Podle čeho jsi to psala???“ uhodila na mě. Babi byla celkem přísný pedagog a její zvýšený hlas mě trochu zarazil. Vyštrachala jsem pytlík s moukou a zeptala jsem se, jestli to mám dobře – z babiččina tónu jsem tehdy usoudila, že tam mám asi chybu.
Babička mi samozřejmě odpustila, ostatně bylo to k dobru výuky a já jsem přece nemohla za to, že ona neměla čas mi napsat další slova.
„Mrkla na texty, které jsem měla napsané, a zatmělo se jí před očima. Na posledním řádku papíru totiž stálo: MOUKA HLADKÁ 00.“
Foto: Pixabay
„No ale zase na druhou stranu, zjistila jsi, že teda tu sklerózu nemáš…,“ konstatovala moje máma, když jí odpoledne babička celou kauzu mouky dvounulky vyprávěla, na což jí babi odsekla, že ten den má za sebou i perfektní rozcvičku…
A tak kdykoliv se chystám, že upeču nějakou buchtu, a sáhnu po hladké mouce, vzpomenu si na svou babičku. A doufám, že i na mne bude moje vnučka jednou taky vzpomínat: třeba na to, jak vždycky, když dopere pračka, mi přece musí jít podávat kolíčky, aby se mi prádlo dobře věšelo… mezi námi, trvá to zpravidla o hodně déle, ale co byste pro vnouče neudělali, že?
Zdroj: redakce – Olga Skálová (autorské dílo)
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář