Proletěli kolem mě jako tři dělové koule, málem mě srovnali se stěnou. Jenom zařvali: „Ahoj!“, naskákali do auta a byli pryč. Kdo? Moji domácí včetně jejich dcery, tedy mojí kamarádky. No jo, vlastně včera něco říkali o tom, že musejí dnes někam dopoledne jet, vzpomněla jsem si a pustila to z hlavy, protože jsem, ač bylo sobotní ráno, taky spěchala do práce. Honili jsme termín a jen jsem doufala, že tam nebudu až do večera.
Domů jsem se vracela těsně před polednem. Když jsem zabočila do naší ulice, zarazilo mě, proč moje kamarádka a její máma postávají na chodníku a hrozí směrem k jednomu z oken, odkud vykukuje rozesmátý otec rodiny.
Jakmile mě ty dvě spatřily, rozběhly se mi v ústrety a už z dálky na mě volaly, jak nesmírně rády mě vidí. A ještě na ulici mi začaly vysvětlovat, jak krkavčího otce, respektive manžela, mají doma:
„No jen si to představ! Sotva jsme vyřídili tu záležitost, kvůli které jsme museli ráno odjet, vrátili jsme se domů. Vystoupím z auta, jdu jako první k domovním dveřím a po paměti se přehrabuju v kabelce, abych vytáhla klíče,“ vysvětlovala moje domácí. „Hrabu, hrabu, klíče nikde. Tak říkám těm dvěma,“ kývla bradou na svou dceru a směrem k oknu, „že jsem musela nechat klíče doma a ať otevřou oni. Načež jsme se tu vzájemně šacovali dobrých deset minut, než jsme si připustili, že se nám povedlo zapomenout klíče doma kolektivně.“
„Tak nás napadlo zazvonit – přece jsme se ráno potkali, takže jsme počítali, že budeš doma,“ pokračovala její dcera. „Zvonili jsme, bušili jsme, volali jsme, všechno marno.“
„Musela jsem do práce,“ to už jsem vytahovala klíče z kapsy a pouštěla je do jejich vlastního domu. Náramně mě ovšem zajímalo, jak se přihodilo, že se jejich otec nachází uvnitř, zatímco ony trčí venku.
„Vděčím za to svému téměř kaskadérskému výkonu,“ pousmál se můj domácí lišácky. „Když jsme si uvědomili, že jednoduše se domů nedostaneme, museli jsme začít improvizovat. Co dobrovolník jsem se obětoval –“
„Omyl, byl obětován,“ vskočila mu do toho jeho dcera. „neboť jsme jej určily co hlavního viníka celé situace: jak mohl v okamžiku, kdy si ráno bral z háčku klíče od auta, zapomenout si ze stejného háčku vzít i klíče od baráku?“
„…jsem se OBĚTOVAL,“ nedbal její otec nic na její námitky, „a rozhodl jsem se, že tuto tvrz dobudu zákeřným útokem zezadu.“
Že to musel být skutečně kaskadérský výkon, mi bylo jasné hned. Jejich dům byl totiž předposlední v řadové zástavbě, takže dostat se do vnitrobloku nebylo nic snadného – ledaže by je pustila sousedka skrz vlastní zahradu.
„Sousedka – přirozeně – doma taky nebyla, a samozřejmě branku na zámek! V tu chvíli ve mně ještě k tomu všemu hrklo, jestli náhodu není pracovní sobota. Tuto šerednou myšlenku ovšem přebilo zjištění ještě horší, a sice že se budu muset šplhat nikoliv přes jeden, ale rovnou přes dva ploty: nejprve do její zahrady a pak do naší. To jsem ovšem netušil, že ten náš, výrazně vyšší, budu zdolávat natřikrát!“ postěžoval si.
Příčinou tohoto tělocviku se ukázala býti sousedovic Fifinka – malá fenka, se kterou se můj domácí velmi přátelil. Fifinka tedy jeho přítomnost na domácím teritoriu uvítala, méně však ocenila to, že její kámoš hodlal ihned „zahnout kramle“ na vlastní pozemky. Proto když se snažil přelézt druhý plot, – snad aby mu vyjádřila svou náklonost a ochotu si jako obvykle zašpásovat – hbitě se mu zakousla do nohavice. Fifinka zakousnutí udržela, nohavice tíhu Fifinky nikoliv.
Jasně, že jsem musel zpátky: párkrát Fifinku pohladit, pošpásovat s ní, hodit jí klacík – a chutě zase na plot! Fifinka ovšem byla rychlejší než já a tentokrát šla po mase,“ mávl rukou směrem k lýtku, odkud by mohl zdatnější ortodontista brát Fifince míru na rovnátka. „Takže zase zpátky: hladit, špásovat, mrsknout klacek o značný kus dál než prve a tryskem na plot!“
„Ráda bych doplnila, že zatímco tys žertoval s Fifinou, my jsme mrzly venku,“ podotkla jeho žena.
„Jak typické. Téhle rodině nestačí ani to, že jsem pro ni cedil krev! Byv konečně na svém území,“ pokračoval, „rozhodl jsem se prve prozkoumat, jestli jsme náhodou nenechali otevřený zadní vchod. Nenechali. Tuto komplikaci jsem sice předpokládal, ovšem nečekal jsem, že i ty, Brute,“ otočil se vyčítavě ke mně, „budeš mít všechna okna dole v bytě zavřená! Nejbližší pootevřené okno se nacházelo v patře…“
„Takže sis vzal ten žebřík, co máte na zahradě, a vyšplhal jsi,“ napovídala jsem mu, abych rychle zamluvila svou případnou spoluúčast na problému.
„Ve DRUHÉM patře,“ upřesnil. „Inkriminovaný žebřík dosahoval sotva na úroveň té udírny, co jsem minulý víkend postavil. A jak dobře jsem ji postavil!“ pochválil se ihned za precizně odvedené dílo, jež naštěstí udrželo váhu jeho i žebříku, který za sebou vytáhl a po němž se konečně dostal k oknu.
„Teď už zbývalo jen seběhnout dolů, přes halu do chodby a zevnitř otevřít holkám. Protože jsem tušil, že někteří,“ významně loupl okem po své ženě, „budou mít pocit, že se snad někde flákám, nabral jsem rychlost – a v hale jsem se rozplácl o zvenku zamčené dveře.“
„To tě ale mohlo napadnout. Vždyť kvůli tomu, jak s nimi lomcuje průvan, je zamykáme vždycky, když jdeme pryč,“ odtušila jeho dcera.
„Tohle byla poslední kapka,“ pokračoval. „Vyklonil jsem se proto z kuchyňského okna a ty dvě jsem zpravil o skutečnosti, že i přes veškerou mou hrdinnou snahu bohužel není zbytí a budou muset venku vyčkat tvého návratu.“
„Především ses nás hned ptal, co si máš vzít k obědu!“ vyjela na něj jeho žena.
„Co se divíš? Byl jsem po tom výkonu zchvácený, vyčerpaný, zbrocený krví a s roztrženými kalhotami. Hodlal jsem se vykoupat, převléct, najíst a jít si odpočinout.“
„A nás dvě nechat stát venku, co?“
„Dobře jsem vám radil, že můžete následovat mého příkladu a vzít to přes zahrady a udírnu. Fifinka by další rozptýlení jistě ocenila, a možná bych vám dokonce,“ podotkl blahosklonně, „otevřel okno v prvním patře.“
„Než jsme mu stihly na tuhle drzost oznámit, že výlohy za toho zámečníka, kterého by konečně mohl z telefonu v hale zavolat, bude hradit výlučně on sám, naštěstí jsi přišla! Druhé naše štěstí bylo, že oběd ještě nemáme uvařený – v opačném případě by se jistě nejdřív najedl, a teprve s plným břichem by nám šel oznámit, že si můžeme poradit samy. A jen pámbů ví, jestli by na nás něco zbylo. Takhle se aspoň dobře naobědváme!“
Recept, který toho dne paní domu připravila, mám obzvlášť ráda. Nepatří sice mezi vznosnou kuchyni, ale jeho výhoda je v tom, že je hotový skoro ihned, je vyloženě jednoduchý a nemusíte si lámat hlavu s přílohou – servíruje se totiž samotný.
Zdroj: redakce – Olga Skálová (autorské dílo)
Vařený květák
Poslat e-mailem VytisknoutSuroviny
- květák velikost a počet dle počtu strávníků, pro čtyři stačí jeden větší
- 30 dkg storuhaného sýru (45% eidam, gouda, případně jiný, který máte rádi)
- sůl
- kečup, tatarská omáčka, jogurtový dressing… podle chuti
- trocha rozpuštěného másla na pomaštění
Postup
- Květák očistěte a rozeberte na růžičky. Uvařte jej v osolené vodě tak, aby nebyl tvrdý ani rozvařený. Hotový dejte na talíř a ihned posypte dostatečným množstvím najemno nastrouhaného sýru. Zakapejte rozpuštěným máslem – ne moc, květák ho nesaje, máslo slouží jen ke spojení chutí. Servírujte. Svou porci si může každý dochutit podle své preference kečupem nebo tatarkou, případně obojím, nebo jiným oblíbeným dressingem.
Poznámky
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář