Renata Červenková, Radkin Honzák: Všichni žijem´ v blázinci

Po studiích nastoupil MUDr. Radkin Honzák, CSc., jako sekundární lékař do Psychiatrické léčebny v Kosmonosích a po čtyřech letech se stal psychiatrickým konziliářem v tehdejším Ústavu pro výzkum výživy lidu v Krči, odkud přestoupil do IKEM. Po roce 1989 vedl deset let Oddělení lékařské psychologie, psychoterapie a psychosomatiky 1. lékařské fakulty UK. Pracoval rovněž v Psychiatrické léčebně v Bohnicích.

Rozhovor vznikl v roce 2014, kdy bylo Radkinu Honzákovi 75 let. Zkušená redaktorka Renata Červenková se specializací na medicínu mu byla rovnocennou partnerkou. Ptala se zasvěceně především na to, co čtenáře nejvíc zajímá, a nevyhýbala se ani otázkám na tělo. Již v první části „Pacientské lži, doktorské pravdy a naopak“ Radkin Honzák otevřeně říká, že lékař nikdy nemá úplnou jistotu při stanovení diagnózy, je to něco mezi vědou a uměním, stejně jako v některých případech určení správného léčebného postupu či medikamentů.

Jaká je podle MUDr. Honzáka dnešní medicína? „Podle mne teď medicína dělá dvě velké chyby. Zaprvé člověka vyčlenila z přírody a dívá se na něj jako na cosi elektuárního, za druhé vůbec nezkoumá, kudy probíhají samoúzdravné procesy. Pořád dokola mydlí chorobu. Tu pak zaháníme prášky, a pokud vyvolají jiné obtíže, dáme nemocnému pilulky proti práškům.“ Na své starosti, z nichž nás bolí hlava a páteř, místo autogenního tréninku a správného protahování těla raději „slupneme prášek“. Závislých na nich je již desetkrát tolik co narkomanů, a to se stoupající tendencí. I když se u většiny léků předpokládá a tvrdí, že návykové nebudou, časem se potvrdil opak. „Co který lék opravdu obnáší, se totiž dozvíte až tak po pěti, deseti letech, co je na trhu, jelikož ho užívá běžná populace, ne ta vybraná do farmakologických studií,“ upozorňuje Radkin Honzák.

Vyjadřuje se k vývoji, používání i stahování některých antidepresiv. „První generace antidepresiv se podle mého přesvědčení stahuje spíš proto, že je moc levná, a tak se vykládá, co vedlejších příznaků má. Už se mlčí o tom, že měla a stále má nejlepší protibolestivý účinek, a to v malé dávce, která by na depresi nestačila.“ A pokračuje: „Psychofarmaka a jiná chemie jsou samozřejmě únik. Pokud člověk problém neřeší, jen z něj za pomoci různých berliček uniká, bubří si dál a dostihne ho za to Nemesis, které něčím zaplatí. Tak to bylo, je – a zůstane.“ Pochvalně se naopak zmiňuje o účinných medikamentech, nových postupech v léčbě a rovněž o pacientských organizacích, díky nimž jsou lidé aktivní, což samo o sobě napomáhá jejich uzdravování. „Tím, že otevřete mysl vstřícnosti, organismus tonizujete, pozitivně ladíte. Je prokázané, že všechny altruistické aktivity posilují imunitu, zlepšují hojení, zkrátka jsou biofilní čili sebezáchovné, protože jsou ve shodě s tím, jak jsme od přírody nastavení.“

V kapitole „Zlozvyky, nebo choroby“ neskrývá rozhořčení nad faktem, že se dnes za choroby považují i lidské projevy, které mezi ně podle něho vůbec nespadají, jen se lidem zbytečně předepisují léky, bez nichž se obejdou, z jejich prodeje hlavně těží farmaceutické firmy. Ostře odsuzuje jejich manipulativní praktiky: „Mám na mysli to, že při klinických zkouškách vyhazují výsledky, které se jim nehodí do krámu a které vyplavou – někdy jako tragické případy – až po několika letech běžného užívání onoho přípravku v širokém měřítku. To se týkalo třeba léků proti bolesti způsobujících srdeční potíže, léků proti psychickým poruchám, jejichž užívání vedlo ke značnému váhovému přírůstku a metabolickému syndromu, a řady dalších.“

Ačkoliv jsou moderní léky účinné a skutečně pomáhají, často se jich zneužívá, když je například lékaři absurdně předepisují zdravému člověku, aby neonemocněl. Kromě jiného vysvětluje pozitivní i negativní dopad stresu. Co dřív dokázali lidé sami překonat a brali jako součást života, na to se dnes už předepisují zcela zbytečně prášky namísto využití účinných léčebných metod. Seznamuje s různými druhy a přístupy psychoterapie a velmi kriticky se vyjadřuje k léčbě nespavosti, která je většinou výsledkem klasických zlozvyků. S odsudkem poukazuje také na „zločin papírových plen“ a vysvětluje důvody.

Jako dlouholetý propagátor psychosomatiky (jíž se věnuje ve své knize Psychosomatická prvouka, již napsal jako výsledek svého padesátiletého hledání pravdy o zdraví a nemoci, kde osvětluje vztah těla a duše a to, jak důležitá je psychická pohoda) se zasloužil o to, že se stala samostatným oborem, o který je mezi studenty medicíny zájem. „Závisí to na tom, jak na samém začátku studia nakopnete medika – jestli bude šest roků drezírován v opravě porouchaného mechanismu, nebo v tom, že lidi mají i duši a emoce,“ vysvětluje.

MUDr. Radkin Honzák, CSc. se v tomto rozhovoru, stejně jako v životě, projevuje jako silná, nepřehlédnutelná osobnost, vzbuzující obdiv a důvěru. Je plný elánu, smyslu pro realitu, ačkoli dokáže i vážné téma vhodně odlehčit výstižným vtipem. S pronikavou bystrostí se vyjadřuje a vyhraněné názory prezentuje bez servítků. Často upozorňuje na autory, kteří ho oslovili jak pohledem na člověka a svět, tak úspěšnými objevy, jež lidstvu pomohly. Vlastní zkušenosti a příklady z praxe doplňuje odkazy na odbornou literaturu i výroky z oblíbených knih.

Renata Červenková dotazy cílí na důležité problémy, například situaci v lékařství, vztah pacienta a lékaře, problematiku léků a jejich užívání, výchovu dětí, medicinalizaci společnosti, manipulaci, projevy psychopatů a celebrit, až po skon člověka a „odcházení po česku“. Rozhovor skvěle doplňují vtipné kresby Miroslava Bartáka.

I když ne ve všem a zcela bezvýhradně musí každý s Radkinem Honzákem souhlasit, jeho odborné zkušenosti i osobní životní názory jsou velmi cenné, inspirativní a mnohdy také zdravě burcující v odborné i čistě soukromé rovině. Kniha zaslouženě vzbudila množství ohlasů s vysokým hodnocením.

Zdroj: redakce – Dana Vondrášková, albatrosmedia.cz