Už před nějakou dobou jsme naší vnučce koupili domeček pro panenky. Krásný. Když jsem manžela požádala, aby zásilku vyzvedl a dovezl domů, s radostí tak učinil a oba jsme se těšili, co na to malá bude říkat. Věděli jsme, že tento objekt bude nutno smontovat. A vzhledem k tomu, že zásilka přišla den před příjezdem dcery s vnučkou, rozhodli jsme se nechat tuto činnost až na dobu jejího příjezdu.
Manžel si na internetu našel příslušné hodnocení. Námi zakoupená hračka vycházela v recenzích velmi dobře. Jeden kupující tam doslova napsal, že za dvě hodiny neměl co dělat.
No u nás to, pravda, bylo trochu jinak.
Naštěstí naše vnučka je zlatíčko. Všechno důležitě pomáhala vybalit, a když se dopracovala k nábytečku, který nepotřeboval žádné úpravy, spokojeně si začala hrát s ním. Jen po očku sledovala svého dědečka a vždycky, když se mu podařilo sestavit část (domek je dvoupatrový), nadšeně ho obdivovala a chválila ho, jak je šikovný. Dědečka to pochopitelně těšilo, a tak se činil, seč mohl.
Později, když její rodiče u nich doma montovali pracovní stůl a dost s tím zápasili, vnučka jejich počínání, když to vypadalo, že s největší pravděpodobností všechny komponenty poletí z okna, prohlásila: „Žádný problém! Nic, co by děda nespravil…“ V tu chvíli ji prý její rodiče málem prohodili oknem taky.
Nevím, jak dotyčný šikovný tatínek, můj manžel s domkem skončil za čtyři hodiny, ale když jsme odpočítali prostoje: káva, čaj, oběd atd., nebylo to zas tak strašné.
A vnučka byla nadšená. Neustále v domečku nábytek stěhuje. Jednou je domek domek, podruhé zase školka. Ráno, když vstane, prvně běží panenky vzbudit. Když jde spát, všechny panenky musí být uložené.
Já jsem byla trošku zklamaná, protože v kuchyni nebylo v kredenci žádné nádobí. Vím, že děti si dokážou hrát na „jako“. Jenže já jsem perfekcionista. A tak jsem se rozhodla, že nádobí a nějaké talířky s jídlem – jak jinak – uháčkuji.
A tak vznikly hrnečky a konvice, tácek s borůvkovými cupcaky, dort, talíře se svíčkovou s knedlíkem, brambory se špenátem, pizza a špagety. Všechno jídlo jsem k talířkům přišila, aby se takto malé kousky neztratily. A pak jsem se těšila, jak budou muset barbíny po takových lukulských hodech cvičit, aby nepřibraly…
Poté jsem ještě konstatovala, že v ložnici jsou v postýlkách jen polštářky, tak jsem uháčkovala také přikrývky, aby panenky nemrzly. Oceněním bylo pro mě nadšení vnučky. A když ještě od své prababičky dostala k narozeninám auto pro barbíny a ty mohly jezdit do školky, na návštěvy, na výlet – to, že řídí nezletilé, nijak neřešila…
Ovšem problém nastal, když se vnučka rozhodla, že panenky pojedou na návštěvu k babičce. No a jako správná návštěva, nepojedou přece s prázdnou. Musely si sebou vzít všechno (!) jídlo. A tu nastala potíž. Nebylo do čeho to sbalit. Nejdříve jsem nabízela igelitový sáček, ale byla jsem setřena pohrdlivým pohledem své vnučky.
Sama jsem si naběhla… – teprve když jsem malé slíbila, že uháčkuji košíček, byla spokojená. Hned se mnou šla vyhledat potřebný materiál a já jsem zhotovila košík – Karkulka by záviděla. Vnučka ovšem po dokončení mojí práce shledala, že do košíčku se nevleze úplně všechno. Na moji poznámku, že přece nemusí brát úplně všechno jídlo sebou, zareagovala proslovem, v němž se mi dostalo ponaučení, že panenky na cestu všechno mít musí, a tak mi nezbylo než uháčkovat ještě jeden košíček. Ale teď jsme spokojené obě – tedy já naprosto – alespoň do té chvíle, než malou zase napadne něco, čím by mě mohla zaměstnat…
Zdroj: Redakce – Olga Skálová (autorské dílo)
Jsem nadšená z háčkování ,je to koníček .nedávno jsem uháčkovala zeleninu na výstavu ,dělám také vánoční cukroví,udělala jsem také bonboniéru ,své kamarádce.Tato práce mně dělá dobře .Držím všem palce. Jana