Nejde o Zlatý globus nebo Českého lva, ale přesto o cenu životní. Nikdo totiž neví tolik jako babička nebo dědeček, kteří navíc mají čas odpovídat na dotazy svých vnoučat. Trošku se dnes ztrácí význam informací předávaných v rodině z generace na generaci a není to jen tím, že prarodiče dnes většinou bydlí jinde než „mladí“. Ti, kdo hodnotu mezigeneračního sdílení znají a uznávají, mají vlastně malý rodinný poklad.
Jsem babička, a to hrdá a šťastná babička svých vnoučat. Stále víc si uvědomuji, jak rozdílné jsou chvíle strávené s nimi – proti období výchovy našich dětí. Když vím, že přijedou vnoučata, jde všechno stranou. Plánujeme s manželem dny tak, abychom je co nejvíce „vytěžili“.
Samozřejmě je toto strategické plánování dané i tím, abychom neodpadli předčasně, protože si chceme užít každou vteřinu. Dnes už totiž víme, jak čas letí, a snažíme se vykřesat ze sebe vše, co by mohlo naše benjamínky ovlivnit (v kladném slova smyslu) a nasměrovat. Máme neskromné přání být TA babička a TEN dědeček, co budou nezapomenutelní.
U svých dětí jsme se také snažili, ale zároveň jsme řešili školu, práci, život… a prostě ne vždy se nám dařilo udělat vše podle představ, které jsme na začátku rodičovství měli.
Ale prarodiče přece mohou, vlastně musí, ne rozmazlovat (tedy ne stále), ale rozvíjet, motivovat, milovat, hýčkat. Být průvodcem i skrytým rádcem, pomáhat najít kořeny a ukotvit svá vnoučátka včas než přijde pubertální vichřice. Pokud to udělají správně, možná pomůžou svým dětem a rodičům svých vnoučat při překonávání bouřlivějšího období. Třeba i tím, že několika vhodně volenými příběhy ze svého dětství a z dětství rodičů vytvoří příjemnější atmosféru pro řešení nastávajícího problému.
Dokud jsou vnoučata malá, je třeba si je obzvlášť hýčkat. Babička může zazpívat písničky ze svého nebo maminčina dětství, dědeček bude nejlépe vědět, jaký byl táta sportovec nebo jak se dříve hrálo fair play. Možná zrovna babička najde recept na bolavé nožky nebo si vzpomene, co pomáhá na přejedené bříško i bez návštěvy lékárny.
Snad to bude právě děda, kdo dokáže spravit autíčko nebo vláček, protože to už kdysi dělal. Jednou to zkoušel jako kluk sám, když si to chtěl zkusit. Hračky pak opravoval i jako táta, ale teprve jako dědeček má šanci si to užít. Může být i tím malým klukem i tím hrdinou, co všechno svede. Společné zkoumání přírody nebo návštěva kulturní akce, výlet do zoo nebo procházka s pejskem, kdy se řeší závažné dětské otázky ohledně našeho světa. To je přeci něco kouzelného a je to jen teď, v tuto chvíli.
Proto je důležité si zapamatovat: Když spojíte dvě nepopiratelné skutečnosti – a to, že malé děti jsou krásně vnímavé, nasávají informace jako houby a že prarodiče mají hodně co vyprávět, ukazovat, předávat… – a vše smícháte s láskou napříč rodinnými generacemi, právě jste si vytvořili recept na malý rodinný poklad, protože už víte, že i stáří má svou cenu.
Zdroj: redakce – Zdena Mášová (autorské dílo)
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář