Vietnamská básnířka a spisovatelka Nguyen Phan Que Mai (nar. 1973) obdržela za své dílo významná ocenění. Její román Hory zpívají, světový bestseller ověnčený řadou mezinárodních cen, přibližuje pohnutou minulost Vietnamu na dramatickém osudu čtyř generací rodiny Tranovy.
Nguyen Phan Que Mai se narodila na chudém venkově severního Vietnamu, odkud se v šesti letech s rodinou přestěhovala na jih do města Bac Lieu u delty Mekongu. Se dvěma staršími bratry dělala různé práce, aby pomohla rodině vydělat na živobytí. Psala odmalička a první příspěvek poslala do literární soutěže, když jí bylo deset let, a vyhrála. Díky stipendiu promovala v Melbourne na Monash University v oboru Business Management and Business Administration. Magisterský titul získala po ukončení studia tvůrčího psaní na univerzitě v Lancasteru. Po návratu do Vietnamu se aktivně zapojila do několika programů na pomoc sociálně a zdravotně znevýhodněným. Ke svému snu být spisovatelkou se vrátila ve svých třiceti třech letech.
První román, nejosobnější dílo Hory zpívají, připravovala sedm let. Napsala ho v angličtině, aby byl dostupný co nejvíce čtenářům a mohli tak přímo od Vietnamců poznat jejich život a historii včetně událostí, jež ve vietnamské literatuře nebyly zatím dostatečně zpracovány. Příběh je inspirován životem rodiny autorky a lidí kolem ní. Stejně jako Huong, jedna z hrdinek románu, je přesvědčena, že „kdyby lidé měli vůli dozvídat se více jeden o druhém a vidět světlo jiných kultur, nebyly by na zemi války“.
Děj strhujícího románu se promítá ve dvou hlavních liniích – v životě babičky Dieu Lan, narozené roku 1920, a její o čtyřicet let mladší vnučky Huong. V sedmdesátých letech se matka Huong vydala jako lékařka a dobrovolnice na frontu, aby tam našla manžela. Babička Dieu Lan se zaručila, že se o Huong postará. Ve zničené Hanoji, kde obě žily, to v době náletů amerických bombardérů bylo příliš nebezpečné a všichni obyvatelé se evakuovali. Babička jako učitelka musela odvést také své studenty i s rodinami do vesnice v údolí hor. Později se do Hanoje s vnučkou vrátila. Nepokoje však trvaly, neboť po odchodu Američanů spolu začali bojovat Vietnamci – Sever proti Jihu.
Babička vnučce vyprávěla o svém životě, v němž přežila francouzskou okupaci, japonskou invazi, velký hladomor i krutou pozemkovou reformu. Vzpomínala na dobré časy, kdy se jim dařilo na jejich hospodářství, ale pak se poměry osudově změnily. Nastala doba všudypřítomného násilí, v němž přišla o otce i manžela a přežívala v bídě. V období pozemkové reformy musela prchat se svými šesti dětmi, aby ji nezabil rozlícený dav těch, jimž byl přislíben jejich majetek a půda. Vietnamský režim bez milosti trestal odpůrce, intelektuály i bohaté zemědělce, kteří byli vražděni nebo posíláni do převýchovných táborů. Pohnuté události vietnamských dějin zanechaly v mnoha lidech pocit viny i za věci, jež nebylo v jejich zmoci ovlivnit nebo změnit.
Dieu Lan mluvila s vnučkou také o vietnamské kultuře a zvyklostech, o pověrách nebo často užívaných přísloví a básních. „Když naše příběhy přežijí, my neumřeme, i když naše těla na této zemi již nebudou,“ tvrdila s vědomím, že „obtíže probouzejí moudrost“. Díky jeptišce, která jí a synovi zachránila život, se stala buddhistkou. Jeptiška ji povzbuzovala: „Výzvy, kterými procházíme, mají svůj důvod. Ti, kdo dokážou překážky překonat a zůstanou laskaví k ostatním, se připojí k Buddhovi v nirváně. Zvítězí nad vším, co jim život pošle do cesty.“
Navzdory prožitým hrůzám a těžkostem byla Dieu Lan silnou ženou, která svým dětem i vnučce, již bezmezně milovala, poskytovala spolehlivou oporu a pomoc. Vždyť „jen skrze lásku unikneme temnotě zla na této zemi“.
Zdroj: redakce – Dana Vondrášková (autorské dílo), jota.cz
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář