Rozmohl se nám tady takový nešvar. Z hlubin minulosti se vynořují lidé, kteří mi říkají Barčo. A oslovují mě tak občas i úplně noví lidé, se kterými si vykáme. Obzvláště v e-mailové komunikaci je to k popukání, třeba když mi přijde dopis s oslovením Milá paní Barčo. Okamžitě mi před očima vyskočí představa nějakého klimakterického diblíka.
Barča je moje základní životní nastavení, spojené s dětstvím.
Doma mi dodnes Barčo říkají a je to úplně v pořádku. Tím doma myslím své rodiče a bratra, který mi, než se naučil říkat správně hlásku „r“, říkal Bauča. Barčou jsem byla až do 8. třídy, kdy jsem si v Sedmičce pionýrů přečetla rozhovor s Lukášem Vaculíkem. Prozradil v něm, že se mu líbí dívčí jméno Bára. A bylo vymalováno. Tak jsem Barču vzala nemilosrdně po hlavě, zakopala ji v zamčené truhle pod zem a vynořila se zpět jako Bára. Pro děcka ze základky budu Barča už napořád, naštěstí jsem ale zrovna přecházela na gympl. A tam už mi nikdo Barčo neříkal. Byla jsem Bára. A nechala jsem si to vyšít i na vestu.
Jméno Barbora je úžasné v tom, kolik různých podob může mít. A kromě té generální Báry je samozřejmě spousta jemných nuancí. Babička mi říkala Barunko, sousedi Baruško, pro některé starší dámy jsem dodnes Barborka. Maminka mé kamarádky Dáši mi neřekla jinak než Bářidlo, což úžasně vystihovalo můj poněkud neotřelý styl oblékání i chování. Ale byla v tom láska, to vím jistě. Lochmanka mi říká Stará Bá, její děti této Bá a její muž Karel, jako jediný na světě, mi může říkat Bariku. Je za tím dlouhá historie, kterou si toto výsadní postavení zasloužil. Teta Bá je dost rozšířená i u Zuzky a Horyho, případně v rodinách neteří a synovců.
Svezu se na populární vlně a připomenu i Barbie, se kterou jsem si ale jako dítě socialismu nikdy nehrála. Vyrostla jsem s plyšovou opicí Bimbošem a nenesu to jako újmu. Barbie mi občas někdo řekne, třeba Pepa K., který nedávno vymyslel i filmový pseudonym Barunella. Velmi výjimečná je i varianta Barčičáček, jak mi říká dávný kamarád. Barčičák 50+, prostorově výrazný. Je to legrační, ale já to beru.
Jak jste si již jistě dovtípili, nejtěžší je pro mě přijmout Barboru.
Je to jméno pro dospělou ženu, ale já jsem se jako Barbora nikdy necítila. Představuju se jako Barbora v pracovním životě, podepisuju se tak pod články, ale když mi někdo řekne Barboro, je navěky na černé listině. Je to krásné jméno, ale nejsem to já.
Můj muž mi Barboro neřekl ještě nikdy v životě. Má svoje vlastní variace podle toho, jak moc ho štvu. Jsem Barisek nebo Baryn. Mým uším nejmilejší a úplně ze všeho nejvzácnější je ale oslovení od mé dcery, když mi řekne: Mami. Nic víc není. A nikdy nebude.
Já jsem svá, a proto mi spousta lidí nikdy nemohla přijít na jméno. Já jim to po pravdě ani moc neusnadňuju, aby si mě na první pohled zamilovali. Pro spoustu z nich budu navždy kráva nebo možná i něco horšího. Ale i s tím jsem úplně v pohodě. Hlavně ať mi jdou z cesty a neříkají mi Barboro. Jsem Bára. Úžasná Bára. Protřepat. Nemíchat. Protože pak když do toho koktejlu nasypeme nové ingredience, mohla vzniknout úplně nová postava Úžasná Barča. Jak se vám líbí?
Zdroj: redakce – Barbora Janečková (autorské dílo), www.uzasnabara.cz
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář