Smetana, nebo Dvořák? Pro mě vždycky Antonín Dvořák. Vždycky. Ale musím říct, že v průběhu svého pražského macerování v kultuře jsem už dvakrát slízla i Smetanu. A ještě jsem se olízla!
Dnes dorazila moje smečka. Jak jednou někam patříte, neuniknete. Ostatně slovo bližní dost výstižně naznačuje, že jsou to lidé, kteří jsou vám nablízku, často ať chcete nebo nechcete. A já chci! Příjezdem mého muže se sice způsob trávení času v Praze výrazně vychýlí od kultury ke sportu, ale dnešní den jsem si ještě užila po svém. Především jsem ve své vypůjčené rezidenci psala, četla, pracovala a snila. Ledy mého tvůrčího bloku začaly pukat. Zatím jsou to jen vlásečnice, ale jak se do mě opře jarní slunce, roztaju.
Vpodvečer jsme se všichni potkali na společné vycházce po Malé Straně, kde mám vždycky nutkavou potřebu jít na malou stranu. Ne, není to vtipné. Ale jak je vyřešeno, vše je zalito sluncem, i když je pod mrakem. Na Střeleckém ostrově lezou z Vltavy davy nutrií se žlutýma zubama a lidi je krmí mrkvičkama. Jedna potvora mě začne pronásledovat a jsem dost ráda, že mám vysoké boty. Jak si může někdo hladit zrovna tohoto tvora, to nechápu. Kožichy z nutrie nosily ženy za mého dětství a já jsem je vždycky nesnášela. A teď navíc vidím i ty dlouhé krysí ocasy, brrr. Jinak jsou ale pohledy přes vodu fotogenické ve dne i v noci.
–
Dotouláme se až na Národní třídu a pak se naše cesty rozcházejí. Dcera si jede do svého klidu, muž neodolá vábení sirén a vydá se na Slavii, kde hraje AC Milán. Dovnitř se nedostane, je vyprodáno. Tak se tam někde poflakuje a užívá atmosféru burácejícího stadionu. Já se jdu upravit v Quadriu na toaletu a ze sousední kabiny vyjde Bebina ze Zlína. To prostě nevymyslíš! Tak se obejmeme, vyfotíme a zase rozejdeme.
Jdu do divadla Viola, kde je dnes program pro uzavřenou skupinu FOK a je víc než vyprodáno. Na rozdíl od svého muže se já ale nevzdávám a zneužívám jména vystupující umělkyně tak dlouho, až mě pustí dovnitř. Kdo jste? ptají se pořadatelé. Jsem její kamarádka, vybafnu. A mám židli u dveří. Klavíristka Jitka Čechová je totiž nejen nejlepší smetanovská interpretka, ale také báječná a laskavá žena.
Pořad o Bedřichu Smetanovi je naprosto strhující. Vladimír Javorský čte z jeho dopisů a deníků, které dokumentují život skladatelův od mládí po smutný konec. Ostatně té radosti je dost málo v celém Smetanově životě. Podmínky, za jakých žije, spíše často přežívá, dost připomínají třeba Boženu Němcovou. A silueta Jitky Čechové v dlouhých černých šatech ji v přítmí jeviště připomíná i vizuálně. Přestože piano vypadá jako rekvizita z filmu Limonádový Joe, Jitka jej dokáže rozeznít tak, že se tají dech. Když hraje skladbu Macbeth a čarodějnice, beru Smetanu jako skladatele definitivně na milost. Navíc sedím na thonetce, vyrobené u nás v Bystřici pod Hostýnem. Cítím se jako doma.
Na jevišti už nevnímám herce Vladimíra Javorského, ale Bedřicha Smetanu. Věřím mu každé slovo, gesto, úder do stolu, když vztek nad nepřízní osudu zase jednou přesáhne snesitelné hranice. Jak se píše v programu, skladatelovo životní panoráma dokreslují deníky a dopisy až do mnohdy syrových detailů: vůně piva, tři manželky, švédské putování, osmnáct dětí, tance i krutá nemoc. A hlavou mi běží, že se toho vlastně moc nezměnilo.
Která z tvůrčích duší dnes žije bezstarostně a nebojuje s finančním nedostatkem? Jen těch pár, kteří v tom umí chodit. Zbytek pořád bojuje o přežití a podmínky k tvorbě, místo aby tvořili.
Ach, to byl tak krásný večer. Navíc mě můj muž čeká na ulici, aby mě doprovodil. Je tak příjemné vzít ho za ruku a kochat se pohledem na odraz Pražského hradu na hladině Vltavy. Moje putování za kulturou se uzavírá tím nejlepším možným způsobem, ale v Praze ještě pár dní pobudeme. Posílám tisíceré díky do Paříže své mecenášce. Díky, že můžu.
Zdroj: redakce – Barbora Janečková (autorské dílo), www.uzasnabara.cz
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář