No to je mi zase jeden úžasný světový den – při pomyšlení, kolik „světových dnů všeho možného“ je ustanoveno, mám dojem, že na jeden běžný kalendářní den jich musí už připadnout alespoň deset. Ale tenhle mě pobavil.
Světový den her v naší rodině totiž slavíme každý den, který u nás stráví vnučka – ta hry miluje. Samozřejmě už je naštěstí ve věku, kdy se umí zabavit i sama: ráda kreslí nebo si staví Lego. Ale bohužel někdy vyžaduje i naši spoluúčast.
Při hraní s barbínami trpím: jednak musím sedět na zemi – a pravda, moje klouby už dlouhodobě tento posed nevítají. Navíc musím vymýšlet, co a která panenka bude právě dělat. A už vůbec nemluvím o tom, že počet barbín a kenů, které má vnučka v domečku, nebere ohled na počet mých rukou – musela bych být alespoň chobotnice, abych dokázala vytvořit souvislou řadu, kdy panenky jdou jako školka na procházku…
Tak přicházejí na řadu různé deskové hry. Tady sice taky radostí neskáču, ale aspoň se mohu pohodlně usadit v křesle. A ačkoliv si velmi vybírám, co budeme hrát, bez této kratochvíle bych se taky klidně obešla. U deskových her je mi totiž úplně jedno, jestli vyhraju – a od toho se odvíjí moje celková nechuť, když se musím účastnit.
Ďas aby spral toho, kdo vymyslel Člověče nezlob se, ačkoliv tam mě aspoň baví to, že mohu někoho vyhazovat. V zápalu boje jsem schopna vyhodit soupeřovou figurkou figurku svoji vlastní…
Nedávno jsem objednala přes internet vnučce takový krásný soubor her uložených v dřevěné bedničce. Vrchní díly se dají vyměňovat a tvoří herní desku… No, to byl tedy nápad za všechny prachy! Teď musím kromě „člověče“ hrát ještě domino a mikádo. Na druhé jmenované nemám trpělivost, takže vnučka vždycky odchází s vítězstvím a největším počtem dřevěných tyčinek. Jinak jí jako úplně nesprávná babička žádné vítězství nedaruji!
Jediné, co mě, na rozdíl od zbytku rodiny, opravdu baví, jsou karty. Hrála jsem je od malička – u nás doma se hrály poměrně často, takže karetní hry jsem ovládala bravurně již před nástupem do školy. Vnučka zatím nezvládá držet karty ve vějíři, a tak jsem ji naučila hrát alespoň válku. Tam si můžu být jistá, že ji to po dvou až třech prohrách přestane bavit a rozhodne se, že se bude bavit zase jinak.
Nutno však zmínit, že hraní společenských her má i své výhody. Vemte si například pexeso. V tom mě zpočátku porážela úplně neuvěřitelným způsobem – pamatuje si naprosto přesně, kde co je, zatímco já obracím několikrát po sobě tytéž špatné dvojice obrázků. Jenže cvik dělá mistra, a tak se mi už daří i vyhrávat.
Stejně ale po několika kolech méně či více záživných her navrhnu, že raději půjdeme na zahrádku. Tu vnučka miluje, má tam spoustu hraček, pískoviště, knížky, pastelky i křídy, kterými maluje na zámkovou dlažbu.
Nedávno jí manžel s obrovským nadšením koupil dva veliké bublifuky: jeden, co se do něj fouká, a druhý, kterým máváte a točíte se s ním a on dělá obrovské bubliny sám. Po chvíli, kdy si na zahrádce užíváme, že malá se zabavila sama na pískovišti, přiběhne z chatky a v ruce nese bublifuky. „A máš po klidu,“ oznámí mi dcera.
„Proč já?“
„Protože babička dělá ty úplně nejkrásnější bubliny na světě!“ hlásí mazaně manžel, aby se nemusel zvedat ze židle. No jasně, taky jsem jediná, která je ochotna od té kávy ten zadek zvednout.
Na střídačku fučím do bublifuku nebo se točím jak čamrda a přemýšlím, z čeho se víc točí hlava mě. Vnučka mezitím pobíhá kolem a za neustálého povzbuzujícího křiku: „Bubliny, bubliny, ještě bubliny!“ se snaží je zneškodnit prstíkem nebo zašlápnout – nejlépe všechny a najednou. Po řádné době navrhuji, že by nebylo špatné, kdyby se snažila zase chvíli foukat sama. Několik okamžiků se o to pokouší, ale nestíhá je tak rychle foukat a ještě honit. Takže se zvednu od stolu a absolvuji to celé znovu. Ve chvíli, kdy si musím jít doplnit bublifuk, vnučka odbíhá obejmout dědečka, se slovy, že on je ten nejlepší dědeček, protože ji pořídil tak krásnou hračku. Já mám chuť ho taky obejmout… – a při té příležitosti přiškrtit.
Malá je nezmar, na chvíli přeci jen donutí svoji mámu, moji dceru, aby s ní šla stavět hrad z písku, a mého manžela k házení míčem, takže se i mně dostává odpočinku, ale jen do té doby, než vnučka zase začne: „A teď zase bubliny, bubliny, bubliny!!!“ Večer jsem tak utahaná, že zívám už při čtení pohádky a pravidelně usínám rozhodně dřív než vnučka.
Aby toho nebylo málo, teď jí zase můj muž z nějakého e-shopu objednal plastové pistole, které jsou na baterky (chválabohu že už do toho nebudu muset funět) a po zmáčknutí ty bubliny vystřelují samy. Takže doufám, že se vnučka tímto zabaví a nebude po mně požadovat spolupráci. Jenže manžel fikaně objednal dva – prý: „Aby se mohlo bojovat.“ Povšimněme si prosím té konstrukce: „se mohlo“. Nikoliv, že on s ní bude bojovat! Obávám se, že klidného posezení v křesle s nohama nahoře se asi zase na zahrádce nedočkám…
Zdroj: redakce – Olga Skálová (autorské dílo)
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář