Životní osudy Cecilie Sternbergové – od honosných plesů po tvrdou realitu emigrace Jak se její aristokratický život změnil po příchodu nacistů a jak se jí podařilo začít znovu.
Cecilia Sternbergová, rozená hraběnka Reventlow-Criminil (1908-1983), napsala autobiografický román, který byl vydán roku 1977 v Londýně. Věnovala ho památce bratrance Eddieho Bismarcka, jenž ji vyzval, aby napsala o jejich rodině. Přibližuje v něm životní etapu jednoho z nejstarších českých šlechtických rodů Sternbergů, se zlatou osmicípou betlémskou hvězdou ve znaku, o níž rodové heslo hlásá: „Nikdy nezapadá.“
Poutavě sepsané paměti, které Cecilii Sternbergovou proslavily jako spisovatelku, byly zprvu některými aristokraty i členy rodiny přijaty s jistými rozpaky, neboť soukromý i společenský život rodiny a mnoha osobitých členů dalších šlechtických rodů je v nich líčen velmi otevřeně. Přesto, či snad právě proto tento slavný román doznal uznání nejen u čtenářů, ale také u kritiky a řadí se k nejlepším memoárům.
Autorka dává bez zábran nahlížet do svého osobního života. Odhaluje své niterné pocity, názory, zkušenosti i zážitky z dění pestrého života šlechty a bohaté smetánky v evropských zemích. Seznamuje s mnoha význačnými osobnostmi, jež dobře znala a stýkala se s nimi. Svůj naplněný život, bohatý na radostné, dramatické i bolestné prožitky, rozdělila do tří částí podle toho, v jaké době a kde se odehrával: Evropa, Amerika a Jamajka.
Cecilii Sternbergové bylo líto, že postrádala hlubší citový vztah s rodiči, kteří své děti svěřili vychovatelkám, pokud u nich vydržely. S otcem se sblížila teprve v době jeho nemoci, nedlouho před smrtí.
Byla ráda, když ji s bratry Hubertem a Viktorem vychovávala a pocit bezpečí poskytovala dánská chůva Lenlen a později tetinka Diana, sestra jejich otce. Extravagantní a rezervovaná hraběnka Reventlow-Criminil se nikdy nevdala a neměla vlastní děti. Poté, co dětem jejího bratra zemřela matka, pečovala o ně na zámku Emkendorf v Šlesvicko-Holštýnsku a měla největší vliv na utváření Ceciliiny povahy. Šlo o ženu s nekonvenčními mravními zásadami, v jejíž výchově a vzdělávání nebylo hubování ani pochval, zato přísně vyžadovala dodržování ctností – zdvořilosti, poctivosti, spravedlnosti a odvahy, jimiž sama oplývala.
Cecilia Reventlow-Criminil se ve dvaceti letech provdala ve Vídni za českého hraběte Leopolda Sternberga (1896-1957). V roce 1936 se jim narodila dcera Franziska Diana. Zámek Častolovice, kde žili, byl nacisty dán v roce 1941 pod „vnucenou správu“ a rodina se musela přestěhovat do Prahy. Za tři roky jim byl sice navrácen, ale již roku 1948 byl komunisty znárodněn. V létě téhož roku se jim s dvanáctiletou dcerou díky intervenci amerického velvyslance v Československu, Laurence Steinhardta, s nímž Cecilia udržovala dlouholeté přátelství, podařilo odjet do Paříže, odkud vycestovali do USA. Nejprve žili v New Yorku, pak přesídlili do St. Petersburgu na Floridě a nakonec do Tan-Y-Brynu na Jamajce, kde vedli penzion a Cecilie vyráběla a s úspěchem prodávala keramické šperky. Po smrti manžela se odstěhovala k dceři Dianě do Londýna.
V doslovu Diana Sternbergová Phipps píše o své matce jako o nejzajímavější ženě, jakou kdy poznala. Byla originální, zábavná a talentovaná. Ve svých pamětech, které psala v Anglii, se představuje lehkomyslněji a dobrodružněji, než skutečně byla. Zůstávala spíš uzavřenou a o sobě nikdy nemluvila. Čím byla starší, tím raději měla zvířata než lidi. V londýnském domě své dcery zemřela ve věku pětasedmdesáti let ve vlastní posteli, tak jak si vždy přála.
Zdroj: redakce – Dana Vondrášková (autorské dílo), paseka.cz
Další články z této rubriky
Na mě tato kniha velmi zapůsobila.