Retroknihovna: Jak jsme si skládali knihy

Jak jsme si skládali knihy
Foto: Leonardo.ai

Pamětníků přítomnosti legendárního Jaroslava Foglara v časopisech Vpřed či Mladý hlasatel valem ubývá, ostatně čas zastavit nelze. Stejně tak postupně zaniká jeden z fenoménů někdejší široké škály dětských a mládežnických časopisů – román na pokračování.

Nejen pro děti

Při objevování knižního světa jsem nacházel staré „knihy“ a při pátrání po jejich původu jsem zjistil, že šlo o několikastránkové svazečky, doplněné pouze obálkou, případně další dvoustranou. Ty se jednoduše odstranily a z oněch dílů se mohla nechat svázat regulérní kniha. Řešení to bylo bezpochyby lacinější než hotová publikace v tvrdých deskách. Ovšem nejednou se příslušný obal dal i v tomto případě zajistit.

Tahle varianta, jakkoli byla obvyklá, však děti evidentně příliš nebavila. A tak se „knížka na pokračování“ začala objevovat v časopisech. Přizpůsobené formátu byl v čísle otištěn daný počet stran, který se nejčastěji seskládal do velikosti nové knihy, a pak už to chtělo jen vytrvat, aby byla novinka kompletní. V takovém případě nejde mluvit o přesném počtu – v době největšího boomu vyhradily časopisy většinou dva listy, což představovalo osm stran budoucí publikace.

Existovaly však výjimky, které nedočkavé čtenáře uspokojily jen jedním listem, který se až na skutečné výjimky přeložil napůl a vznikla „čtyřstrana“. Existovala ale také periodika, která daný formát zmenšila nikoli na polovinu, nýbrž na čtvrtinu – touto cestou šlo několik let Sluníčko, časopis pro předškolní děti. Socialistický nástupce Junáka, časopis Pionýrská stezka zase volil zcela atypický, téměř sloupcový formát, jehož se držel dva roky.

Samozřejmě i tituly pro dospělé volily v některých případech podobný přístup – lhostejno zda šlo o noviny, týdeníky, čtrnáctideníky či měsíčníky. Z novin, ať to bylo Rudé právo, Lidová demokracie nebo Svobodné slovo, se vystřihával předem označený kus strany a z něj pak vzešel nový přírůstek do knihovny.

Jiná forma, méně oblíbená

V některých redakcích se volila cesta méně složitá pro grafické zpracování: vyčlenil se jeden list s textem na pokračování a ten se dal z časopisu vystřihnout. Problémem byla většinou menší možnost si jednotlivé stránky nechat svázat. Velmi oblíbený týdeník Květy otiskoval mnoho zkrácených knih, ale provedení prakticky znemožňovalo jednotlivé listy seřadit – někdy totiž byla pokračování jen na jednom, jindy na dvou, třech i čtyřech stranách – i kdyby se člověk snažil, těžko by je seřadil tak, aby mu „nepřekážel cizí text“ na rubu daného pokračování. Stávalo se také, že nebyl dodržen stejný formát, což zcela vylučovalo poskládání smysluplné publikace, snad jen když si zájemce strany vytrhal a musel ve zvláštní složce skákat od textu k textu. Tyto varianty ale byly málo obvyklé – vydavatelé si totiž uvědomili, že zvláštní povahový rys většiny lidí má tendenci shromažďovat a kompletovat – takže pokud vydali zajímavý titul, zájemci si kupovali periodikum, o něž by jindy jen těžko zavadili.

Nebyla to jen vata

Vypočítávat zde všechna díla, jimž se na stránkách časopisů pro děti i dospělé dostalo prostoru by představovalo hodně dlouhý seznam, proto jen zavzpomínáme opravdu letmo. Mateřídouška třeba připravila pro děti mimo jiné knižní podobu velmi populární Pipi Punčochaté, jíž následovalo známé dílo Karlík a továrna na čokoládu, Sluníčko zařadilo zajímavé a poněkud opomíjené dílo britské autorky Frances D. Francis s názvem Anička na Měsíci; kromě toho také sbírky různých říkadel pro děti. Ohníček nabídl autory Karla Maye (Na hoře Vinnetouově), Alfréda Assolanta (Hrdinný kapitán Korkorán) či Fredericka Marryata (Jackova dobrodružství). Legedární „ábíčko“, neboli ABC mladých techniků a přírodovědců často kráčelo cestou vlastních autorských snah, což byl případ šéfredaktora Vlastislava Tomana, ale objevil se tu i Friedrich Gerstäcker (Noc na velrybě), také Karl May (Mezi supy), Jules Verne (Dobrodružství v Africe) či povídky Otakara Batličky (Rájem i peklem). Pionýr a v letech 1967-1970 Větrník si troufl na slavného Tarzana, ovšem to byl onen případ, kdy nešlo o formát vyjímatelných stránek. Podobně postupovala i Sedmička pionýrů s atraktivním sci-fi příběhem Ladoga se nehlásí či Neffova Pána modrého meče.

Z těch dospělých bych rád zmínil MOTORistickou současnost, v níž se v této formě objevily životopisné črty Jacky Ickxe, Françoise Ceverta, Claye Regazzoniho, Juana-Manuela Fangia, Niki Laudy, Gunnara Nilssona, Ronnie Petersona a knižní přehled mistrů světa F1 z let 1950–1985. Ale byl tu i Ahoj na sobotu, kde například čtenáři našli povídky Zane Greye či půvabnou komedii Neviděli jste Bobíka?, která se dočkala i filmové podoby. Některé tituly byly literárně upraveny, nejčastěji proto, aby nepřesáhly periodicitu jednoho ročníku.

Nelze ani pominout ještě dvě formy – nepravidelně vydávaný sešit Karavana, velké sešity s jedním románem či příběhem vyhradily závěrečné stránky dalšímu titulu: objevila se tu Foglarova Chata v Jezerní kotlině, Štorchův Zastavený příval, Červenomodrý Metuzalém Karla Maye či Verneovo Setkání v džungli. V časopisu Věda a technika mládeže byla otištěna na pokračování stať redaktora Edmunda „Edy“ Koukala s názvem Šíleně rychlá kola. Autor byl dobrý přítel významného motoristického novináře Heinze Prüllera a za jeho pomoci sestavil profil Rakušanů Niki Laudy a Jochena Rindta. Pokračování byla tištěna na jednom listě, takže v každém čísle čtyři strany – ona zajímavost tkví v tom, že oficiálně kniha nikdy nebyla vydána, čtenář ji mohl získat pouze z uvedeného VTM.

Mnozí z vás si možná ještě na podobné „romány na pokračování“ vzpomenou, ale prakticky během 80. let z většiny časopisů definitivně vymizely. Dnešní ohlédnutí berte jako vysloveně letmé.

Milí čtenáři – sběratelé, vybavil se vám snad také nějaký z těchto „románů na pokračování“, s nímž jste se sami setkali? Nebo jste hrdými majiteli některého z těchto románů? Anebo se vám, k vaší lítosti, naopak něco nepodařilo nikdy dosbírat?

Zdroj: redakce – RoBertino, soukromý archiv autora

Další články z této rubriky

Na kolejích čeká vrah

Retrofilmy: Na kolejích čeká vrah

Jakkoli byl v porevoluční době typický vzdor vůči socialistickým detektivkám, jsou mezi nimi takové, které přečkaly bez výraznějších šrámů dlouhý…

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*