30. září 2024
Chudáci, jsou na dovolené! napsala mi svou rodinnou hlášku Hanka S. jako reakci na moje zápisky. Ano, je to čiré utrpení, které se stupňuje! Proto se taky blog jmenuje Zoufalcovy zápisky, aby si každý při čtení rozhoupal lustr a nelpěl na detailech. Teď se přidává bolest z toho, že budeme muset za pár dní odjet. Ach jo. Ischia, to pro nás s maminkou nebyla láska na první pohled, ale postupně jsme si to tady zamilovaly.
Další historkou hodnou zaznamenání je včerejší zuřivé bouchání na dveře od pokoje. Ležela jsem po sprše na posteli jen tak v košilce, když mě v polospánku vzbudily neznámé zvuky. Najednou slyším, že se dveře od pokoje otvírají. Tak jsem se zvedla z postele tak rychle, že jsem z lehu přešla rovnou do stoje, což mi neudělalo moc dobře. Ve dveřích stál nějaký muž s obřím utahovákem u pasu a chtěl do naší koupelny. Já myslím, že ho zastavil hlavně můj nechápavý výraz a fakt, že jsem si pořád stahovala košilku. Kdyby věděl, že už zase čelím italskému personálu hotelu zcela naostro, možná by mě i pomiloval, pardon politoval. Maminka ležela za rohem nehnutě ve své posteli a naštěstí se ani vstát nepokusila. Muž mi říkal něco italsky, nakoukl do záchodové mísy, usmál se a odešel, protože si patrně spletl pokoj.
Po větrných dnech se moře uklidnilo, i když stále ještě není v našem zálivu úplně čisté. Je mi to jedno, nořím se do něj stůj co stůj a kousek za bójkami už je voda v pohodě. V podstatě bych v něm strávila celý den, ale přišla jsem na chuť tomu, co je na Ischii to nejlepší: kombinaci mořské vody a vzduchu s termálními vodami v bazénech. Když mě začnou studit mokré plavky, šup do Afroditina bazénu, a po deseti minutách je ze mě Bohyně. Prohřátá, růžovolící a znovuzrozená. Navíc s novými maminčinými postřehy o lidech kolem nás.
Když všechny podivíny v bazénu probereme, maminka chce vědět, jakým jazykem mluví ženy kousek od nás. Když stojím a poslouchám, aniž bych čemukoliv rozuměla, velmi ji to rozesměje. A vzpomene tatovu hlášku: „Jsme v prdeli, pravil kapitán lámanou španělštinou, míchaje v to slova anglická.“ Nakonec opravdu uslyším pár anglických slov, ale s tak silným dialektem, že s jistotou to tvrdit nemůžu. Jisté je jen to, že ty ženy nebyly Češky ani Italky. Kromě stěží popsatelného jazyka měly i stěží popsatelné postavy, které jsme s maminkou pozorovaly při jejich vstupu do moře. Nás, kypré ženy oblých aerodynamických tvarů, moře omývá a postrkuje tu nalevo, tu napravo, takže padáme do vln a nohy nám ujíždějí v jemném kamení, jako když se utrhne lavina. Tyto ženy měly místo křivek pravé úhly a kráčely do vody jako tanker, aniž by se zakymácely. Bylo to vskutku pozoruhodné. Jako když ve vodě vztyčíte vlnolam.
Ostatně jeden z nejzajímavějších článků, který jsem v poslední době četla, přinesl převratnou myšlenku: vystresovaní muži dávají přednost ženám kyprých tvarů. Něco na tom bude. Obejmout peřinu nebo se přitulit k ocelové přídi, to je rozdíl, který každý muž na konci psychických sil ocení. Bohužel, kypré ženy v žádném duševním rozpoložení nechtějí utěšovat vystresované chcípáčky. To už v článku nebylo, to si tam musíte dopsat sami.
My si s maminkou dopisujeme vlastní seznam věcí, které jsme si měli sbalit s sebou, ale vůbec nás to nenapadlo. Po baterce a noži dnes přibyly na seznam zahradnické nůžky. Výhled, který jsme měly z termálního bazénu Ischia přímo na sochu nahého Poseidona, nám totiž zrovna v inkriminovaném místě kazilo několik neposedných výhonků živého plotu. Svou zadnici vysrkuje Poseidon na celý svět, protože socha je takto situována záměrně, ale zepředu ho vidíte jen z bazénu nebo byste se museli vyškrábat svažitým terénem přes ten živý plot. A tak moc to zase vidět netoužíme.
Dny jsou teplé, slunečné a podobné si navzájem. Pokaždé jiný je jen západ slunce, který můžeme pozorovat od moře, z terasy nad mořem nebo z terasy v hotelu, kde je vskutku úchvatný panoramatický výhled na celý záliv (pokud si před vás nestoupne „namistrovaný spratek“ s límcem u košile zvednutým tak vysoko, že by mu i Sněhurka záviděla). Viděly jsme s maminkou zapadat slunce s oblaky, bez oblak, červené, oranžové i růžové jako ibalgin, navíc pilulku připomínalo i tvarem.
Já se obvykle kochám krásami přírody, zatímco maminku zajímá hlavně dění na naší úzké silnici, kde si auta stěží vyhnout. Dnes vytlačil jeden autobus nějakého chudáčka na minivozítku až na kamennou stěnu a provoz cesty se takřka na pět minut zablokoval, než se všichni vyřvali, vytroubili a navzájem vyfotili a poslali do háje. Za tu dobu se fronty v obou směrech natáhly do dalších ulic a troubení těch na konci, kteří si mysleli, že se tam jen někdo vykecává, nebralo konce. A přesně tohle je Ischia. Hluk, zmatek, nepředvídatelné události, do toho hned tak nespadnete. To začnete obdivovat až po čase.
Dobrá zpráva na závěr. Asi budu mít nového tatínka. (Moc velký smích!)
Zdroj: redakce – Barbora Janečková (autorské dílo), www.uzasnabara.cz
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář