Spisovatel, básník a filmař Miroslav Stuchlý (nar. 1974) je kromě vyznamenaného krátkého snímku věnovaného Charlesu Baudelairovi také autorem oceňovaných básnických sbírek a románu Waldvilla. V nové knížce Naslouchat tichu, již doplnil svými barevnými fotografiemi, se vyznává z lásky k Jizerským horám a zve nás na společné toulky jejich okouzlující přírodou.
Miroslav Stuchlý, pokorný obdivovatel Jizerských hor, popisuje ve třinácti článcích prožitky z putování chráněnou krajinnou oblastí, s níž nikým nerušen souzní. Píše o podmanivé kráse, ale i drsné povaze hor, kde nejednou bloudil v chumelenici a sněhových závějích. Vybavuje si některá setkání s lidmi, s nimiž se na svých výpravách náhodně setkal. Společnost lidí v přírodě nevyhledává, raději ji navštěvuje v době, kdy lze vychutnat blahodárnou samotu. Tehdy je možné setkání se zdejšími živočichy – zmijemi, srnami, zajícem, divokým kancem, volavkou nebo poklidným, rozvážným mlokem skvrnitým. Často si ho vybaví, potkává-li lidi, spěchající za relativním štěstím a chimérami, aniž by tušili, že jim život proklouzává mezi prsty.
Autor chová úctu k lidem a milovanému kraji, s nímž je úzce spjatý. Připomíná pohnuté historické události a smutný osud kdysi proslulých skláren, místa, jimiž rovněž prochází. Zavede nás do různých částí Jizerek včetně oblíbených skalních vyhlídek. Za nejhezčí považuje strmý Ořešník, odkud se nabízí nádherný výhled na zvlněný horizont i Hejnice s kostelem Navštívení Panny Marie. Uvažuje zároveň o smysluplnosti nové futuristické rozhledny Špička: „Má význam vztyčovat v krajině podobné vyhlídky? Neměly by se budovat spíš v oblastech, které jsou turisticky nezajímavé? Je estetická hodnota dostatečným ospravedlněním pro jejich existenci v místech, jež byla atraktivní i v podobě, kterou jim vtiskla příroda?“
Ať z východu na západ, anebo ze severu na jih, lze Jizerské hory projít za jediný den. Úchvatné pohledy na jejich krásu patří k nezapomenutelným zážitkům. „Byla to jedna z těch vzácných chvil, kdy lze intenzivně vnímat krajinu a uvědomit si její velkolepost. Obloha se zbarvila do oranžova a měkké světlo dodávalo všemu zlatavý nádech. Okamžik téměř posvátný, jako když sluneční paprsek projde vitráží v okně katedrály a jas dodá prostoru pocit přítomnosti Boha,“ vyznává Miroslav Stuchlý.
Zdroj: redakce – Dana Vondrášková (autorské dílo), knihykazda.cz, databazeknih.cz, knizniklub.cz
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář