Moje babička si potrpěla na vánoční svátky se vším všudy. Dbala i na dodržování různých obyčejů jako házení střevícem, lodičky ze skořápek, krájení jablíček, házení slupkou z jablka, lití vosku a podobné, při nichž jsme se bavili celá rodina.
Také striktně trvala na dodržování pověr: od půstu, přes to, aby na Štědrý den neviselo prádlo, až po to, že v tento den nikdy nešila. A pomoz pánbů tomu, kdo by se od štědrovečerní večeře zvedl dřív, než měli všichni dojedeno.
Vše jsme pochopitelně, abychom babičce udělali radost, dodržovali.
Problém nastal, když nás – taky v rámci tradice – všechny nutila dát si do nového roku nějaké předsevzetí. Po zjištění, že to nebereme tak vážně, a navíc už druhého ledna zahajujeme úspěšné nedodržování, si s pečlivostí sobě vlastní zavedla sešitek, do nějž na Silvestra o půlnoci po přípitku a přání všechna naše předsevzetí pečlivě zapsala.
Hned v prvních minutách nového roku se tedy začalo vymýšlet a zapisovat. Nebo spíš: vymýšlet jsme začali my, neboť tou dobou v tom babi měla už dlouho jasno za celou rodinu. Ten, kdo neoplýval fantazií, měl smůlu – babička mu něco vymyslela. Mám dojem, že náhodná předsevzetí měla v sešitku fikaně napsaná dopředu a mistrně nás k nim vmanipulovala. Krom toho, že nás oblažovala těmito novoročními nařízeními, pravidelně kontrolovala jejich plnění.
Rovněž sobě si samozřejmě určila předsevzetí, ovšem vždycky mazaně takové, aby jí vyhovovalo a dalo se splnit s radostí, například: Co dva týdny půjdu do knihovny. Ušetřím si na nový klobouk. Budu pravidelně chodit s pejskem na procházky… a podobně.
Začínalo se, nevím proč, od nejmladšího. To jsem byla já, takže ostatní byli ve výhodě, protože se mohli zatím připravit. Většinou jim to bylo houby platné.
Vzpomínám si naprosto přesně, že jednou jsem si dobrovolně stanovila, že každý den budu pravidelně cvičit na klavír (to mě moc nebavilo). Když se mi bráchové škodolibě posmívali, že to jsem to teda chytla, babi za pomoci sešitku odrecitovala: „Výborně. A hrát budeš ráno. Nejen, že díky tomu vstaneš o hodinu dřív, ale tím, že je klavír v pokoji tvých pánů bratrů, máme vyřízené novoroční předsevzetí i pro ně. Stanovují si totiž, že budou taky vstávat brzo, aby si stihli zkontrolovat, jestli mají všechno do školy nachystané, a zopakovali si probrané učivo.“
Jednoho roku se však babičce stanovení novoročního předsevzetí pěkně vymstilo.
Tenkrát nám, pár minut po silvestrovské půlnoci, oznámila, že novoroční závazek bude letos rodinný. S napětím jsme očekávali, jaká perla z ní vypadne tentokrát. A vypadla!
„Celá rodina – mě nevyjímaje – mluví nespisovně,“ předčítala ze sešitku připravený projev. „Předkládám a předem za schválený považuji tedy návrh, abychom v případě použití nespisovného, slangového či nedejbože vulgárního slova zaplatili každý dvacet haléřů,“ – bylo to na konci šedesátých let. „Poplatky se budou házet do velké vázy a výtěžek se potom, dle výše výnosu, použije na cokoliv, co bude potřeba.“
„To nezní vůbec špatně,“ prohodili moji rodiče, kteří – popravdě řečeno – očekávali větší pohromu. Máma z titulu své profese mluvila téměř spisovně a tátovi se nová hra, v níž si sliboval soudcovat sporné případy, viditelně líbila.
„A začíná se okamžitě,“ vyhlásil otec a odběhnul pro slovník cizích slov a slovník spisovné češtiny, s nimiž se následně doma pohyboval téměř půl roku, aby je měl vždycky po ruce.
Po dobu několika měsíců to u nás vypadalo tak, že jsme se hlídali jako ostříži, v případě něčího prohřešku jsme s radostí vykřikovali heslo: „Zaplať!“ a dohlíželi jsme na to, zda tak „provinilec“ skutečně učinil. Pokud se máma mě nebo mých bratrů na něco zeptala, prohodili jsme, že bychom se k tomu docela rádi vyjádřili, ale s ohledem na výši svého kapesného a tátu, který si v každé volné chvíli listoval v některém ze slovníků, aby se dovzdělal, budeme raději mlčet.
Paradoxní bylo, že nejvíc si tímto předsevzetím naběhla samotná babička. Jako jediná z nás totiž velice často používala germanismy, tím pádem platila jako mourovatá.
Vše se vyhrotilo, když se babi jednou chystala zajít s kamarádkou do cukrárny a prohodila, že si ještě musí „vypiglovat“ šaty. Okamžitě jsem ji upozornila, ať zaplatí. Docela se na mě zaškaredila – nechápu proč, ostatně byla to její hra, že. A jak byla naštvaná, že si za to může sama, hledajíc v peněžence drobné prohodila: „Sakra, další šesták! Já kvůli vám přijdu cugrunt!“
„Tak to máme celkem za osmdesát haléřů, babi,“ spočítala jsem rychle. Pak jsem jí nakoukla přes rameno do peněženky: „Když tam vhodíš celou korunu, budeš mít předplaceno a můžeš si ještě zaklít.“
„Jestli to takhle půjde dál,“ zamnul si ruce táta (a dával si pozor na každé slovo), „budeme moci v poměrně krátkém čase ušetřit i na nové auto!“
„No richtig!“ odfrkla si babička, „a já budu švorc!“
„Tak tam hoď tu korunu, a ještě přidej dvacetník,“ doporučila jí máma.
„Majngot, to mě ten špás vyjde draho! Vždyť mně v té šrajtofli nezbude ani na štrúdl!“
Na placení tehdy poprvé nedošlo, protože celá rodina se začala dohadovat, zda tuhle repliku pokutovat šedesáti či osmdesáti haléři, nebo rovnou celou korunou – rozpory panovaly kolem toho, jestli lze štrúdl brát jako nespisovný a za kolik slov počítat „majngot“. Nastalého zmatku babi využila a se zuby pevně zaťatými, aby nepřišla o další peníze, se vytratila do cukrárny.
Vzhledem k této blamáži se tedy stalo, že onoho roku se s kontrolou a dodržováním novoročních předsevzetí skončilo dřív. A já si od té doby dávám ze zásady pouze taková předsevzetí, jejichž plnění mě těší, jako to léta dělávala moje babička. Tutéž strategii mohu s radostí doporučit i vám.
Zdroj: redakce – Olga Skálová (autorské dílo)
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář