Ten člověk mluví a mluví, ale já vůbec nevím, co říká. Mluví česky, mým rodným jazykem, s použitím mnoha cizích výrazů. Jednotlivým slovům rozumím, ale ty věty nemají žádný význam. Tohle není další noční můra, bohužel. Je to skutečné pracovní jednání. Po čtyřech hodinách slovního průjmu se cítím, jako bych přihlížela průjmu skutečnému.
Rozhovory s některými lidmi jsou na hranici psychického týrání. Ti lidé zřejmě mluví jazykem svého kmene, který mi zvláštní genetickou mutaci v oblasti slovního vyjadřování. Mluvit a mluvit hodiny, a vůbec nic neříct, je svým způsobem obdivuhodné. Obávám se však, že já nejsem posluchač, který by to ocenil. Mám ráda, když to odsýpá, když se věci dějí. A když slova dávají význam oběma stranám. Mám slovník floskulí, ale i ty, jakkoliv v jazyce nadužívané, mají v něm své místo. Ale tohle je jiný level. Topím se v balastu prázdných frází, již stokrát omletých, a nemám se čeho chytit. Poslední minuty ze všeho nejvíce toužím vstát a uškrtit ho. Představa, že budu do konce života sdílet celu s někým užvaněným, mě ale drží v židli s blahosklonným úsměvem na rtu. Nezabiješ!
Jsem si vědoma toho, že i já pravidelně zaplavuji svět vlastními slovy a myšlenkami, které mohou spoustě lidí připadat nesnesitelné. Ale děje se to v monologu psaného projevu, ve světě virtuálním, který můžete ztišit nebo vypnout dle potřeby. Když ve skutečném životě narazíte na někoho, kdo je schopen vám bez krůpěje potu na čele doslova vymluvit díru do hlavy, je jedinou šancí útěk. Úprk do ticha. Nebo krátký rozhovor s někým normálním, kdo je schopen formulovat myšlenky v jedné větě. Třeba si promluvit s prodavačkou svařáku. Nebo bezdomovcem. Toho navíc můžete obdarovat a získat tak zpět pocit, že jste nepromarnili půlden života.
Někteří zlí lidé by potřebovali na svá ústa zbrojní pas. Zlá slova vás mohou ranit jako kulky. A někteří mluvkové, aniž by vás chtěli ranit, zase zabíjejí váš čas. Kradou energii. V obou případech je třeba se mít na pozoru. Náš život i náš čas na této zemi jsou vzácné entity, které si musíme chránit, stejně jako duševní rovnováhu. Ve starém Římě požíval všeobecné vážnosti ten řečník, který pečlivě volil každé slovo a jeho projev měl vybroušenou pointu. Na druhou stranu, i když řečník povznášel a neotravoval, mohl být nakonec sám otráven. Takže jsme na tom v dnešní ukecané době asi lépe.
Spousta lidí by chtěla mluvit, ale málokdo je dnes ochoten poslouchat.
Mladí se od světa rozhovorů odřezávají dobrovolně hudbou ve sluchátcích. Poslouchají jen to, co opravdu chtějí. Já jim to moc přeju, opravdu. Jen jednou přijde čas, kdy i oni budou muset sluchátka sundat a najít společnou řeč s někým, koho neznají. Snad to nebude prodejce ojetých aut, budoucí politik nebo account manager placený od hodiny.
Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář