„Ahoj! Jsem doma!“ volala na nás dcera, sotva za sebou zavřela dveře a hned nakoukla do obýváku, kde jsme s manželem zrovna seděli. „Že nevíte, co je nového?“ a kynula nám rukou, na níž zářil zásnubní prsten. Její oči zářily také. Bylo to pár dní po svátku svatého Valentýna před několika lety, ale pamatuji si to dodnes. Lesk prstenu, očí i celé její osoby.
A hned nám vyprávěla, jak byla svým partnerem, se kterým už v té době bydlela, překvapena, když ten den, právě na svátek zamilovaných, kdy se ona doma učila na zkoušku, on odjel do práce, pak nakoupil všechno potřebné a v době, kdy odešla do koupelny, aby si po celodenním učení dopřála hodinku relaxace ve vaně, nachystal v pokoji ten malý zázrak.
„Když jsem otevřela dveře,“ pravila dcera „jako bych se ocitla v jiném světě. Všude svíčky, od prahu byla cesta lemovaná růžemi od nejsvětlejší po nejtmavší a tu největší a nejkrásnější měl v jedné ruce a v druhé krabičku s tím nejkrásnějším prstenem. Oblečen do slavnostního obleku, klečel na jednom koleni, jako v americkém filmu a slavnostním hlasem se mě ptal, jestli si ho vezmu. Vedle na stolku bylo připraveno šampaňské, jahody a bonboniéra ve tvaru srdce s mými nejoblíbenějšími bonbóny.“
„Když jsem otevřela dveře,“ pravila dcera „jako bych se ocitla v jiném světě.“
Foto: Pixabay.
Radovali jsme se s ní. Jenže já se nějak přenesla do doby o více než čtvrt století a v hlavě mi probíhaly vzpomínky jako film.
„Co je, mami? Je ti něco?“ probrala mě dcera, která zná perfektně odraz mých myšlenek v mé tváři.
„Ne, nic mi není, všechno je v pořádku,“ odpověděla jsem na její dotaz a otočila se ke svému manželovi, „ale teď jsem si uvědomila, že ty jsi mě nikdy o ruku nepožádal!“ vytkla jsem mu.
Tu největší a nejkrásnější růži měl v jedné ruce a v druhé krabičku s tím nejkrásnějším prstenem.
Foto: Pixabay.
„Tak to není pravda!“ opáčil na to. „O tvoji ruku jsem přece žádal u vás na chatě, pamatuji si to naprosto přesně!“
„Ano,“ potvrdila jsem „tam jsi tehdy požádal o moji ruku mé rodiče. To potvrzuji. Řekli ti, ať si to dobře rozmyslíš, máma ještě pronesla, že záruční lhůta se na mě nevztahuje a táta tě varoval, že mě nemůžeš vrátit.“
„Tak vidíš!“ vítězoslavně pronesl můj zákonitý manžel.
„No ale to jsou dvě různé žádosti. Ty jsi nikdy nepožádal o ruku mě,“ trvala jsem na svém.
„Vedle na stolku bylo připraveno šampaňské, jahody a bonboniéra ve tvaru srdce s mými nejoblíbenějšími bonbóny.“
Foto: Pixabay.
„A jak to tedy bylo?“ vložila se do našeho sporu naše dcera.
„Dost zvláštně,“ podala jsem vysvětlení své dceři. „S tvým otcem jsme se seznámili náhodou na diskotéce, a po chvíli, kdy jsme si povídali, přišli jsme na to, že jsme se vlastně několik let potkávali. Zjistili jsme, že pocházíme ze stejného okresu, máme i pár společných známých a po půl hodině rozhovoru se mě zeptal, jestli jsem svobodná. Když jsem řekla, že ano, tak mi vesele oznámil, že si mě teda vezme. A já jsem to brala jako dobrý vtip, tak jsem se ho otázala, kdy se tedy budeme brát. V tom okamžiku pohotově vytáhl z kapsy kalendář a pravil, že letos to už asi nestihneme zařídit, bylo to v září.“
V tom okamžiku pohotově vytáhl z kapsy kalendář a pravil, že letos to už asi nestihneme zařídit, bylo to v září.
Foto: Pixabay.
„Navrhl tedy další rok a pochválil si, že právě ten den na služební cestě dostal nový diář. Já jsem mu – nevím ani, co mě to napadlo, navrhla – že by nebyl špatný pátek třináctého. Jo, to je dobré a nejlépe ve třináct hodin, to už mumlal do diáře, v němž překotně listoval. Ty jó! Představ si, že pátek třináctého je příští rok jenom v květnu! Já jsem se rozesmála a konstatovala, že to už je úplně proti všem pověrám, protože v květnu svatby být nemají. A konec znáš, opravdu jsme se vzali v ten pátek třináctého, ale o ruku mě nepožádal,“ dokončila jsem a upřela jsem oči na svého muže.
„Ty jsi mi ten sňatek v podstatě nařídil,“ uhodila jsem na něj se zjištěním pravdy po tolika letech.
„Přece bych neriskoval, že mě odmítneš!“ vypadlo z něho a raději se odporoučel do ložnice.
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář