Připomeňme si dnes, nedlouho po výročí jeho narození, tohoto představitele romantismu, konec jehož tvorby už nese náznaky impresionismu.
S jeho jménem je to obtížné. Některé prameny uvádějí, že byl pokřtěn Frédéric-Francis Chopin, jiné jej píší polsky jako Fryderyka Franciszka Szopena (nebo Chopina) nebo francouzsky: Frédéric François Chopin. Pro zmatení zde máme i dvojí datum narození, dle dnešního kalendáře se narodil 1. března 1810, ale uvádí se i 22. únor 1810.
O tom, jaké byly v historii zmatky se „správným“ určením data, si přečtěte tady:
Nothing Found
Jisté je všechno další. Jeho otcem byl francouzský vychovatel a pozdější profesor francouzštiny. Po něm Frédéric zdědil šarm, po mamince zase aristokratické vystupování. Po obou pak lásku k hudbě, především ke klavíru, jejíž hře vyučovala právě jeho matka.
Ta také, společně s Frédéricovou starší sestrou, nejdříve malého chlapce vyučovala hře na klavír, ale záhy bylo zjevné, že jejich znalosti už nestačí, a proto výuku již od jeho šesti let svěřily do rukou prvních učitelů hudby, kterými byli Češi: Vojtěch Živný a Václav Würfel.
První veřejný koncert si tento klavírista odbyl již v osmi letech, ale už předtím mu byla vydána první skladba. Jeho první hudební počiny mu musel zapisovat tatínek, protože se svou schopností improvizace, kterou měl od malička, uměl hrát a skládat dříve, nežli věděl, jak svá díla zapsat.
Polsko bylo nadšené, mělo své „zázračné dítě“ dle vzoru Mozarta a Beethovena. Umělci nabádali Frédéricova otce, aby se synem také koncertoval. Ten ovšem, vzhledem ke slabé tělesné konstrukci syna, odmítl.
Chopin byl v podstatě v klavírní skladbě samoukem, protože se nechtěl nechat ovlivnit žádnou hudební školou. Odmítal přijít o své originální pojetí. A možná i díky tomu posunul klavírní techniku do jiné, nové dimenze.
Jeho velkým vzorem byl pochopitelně Mozart. Ale jeho tvorba je vysloveně polská. Vždyť první skladbou, kterou složil, byla polonéza, pomalý polský tanec, a právě polonézu povýšil na vysoce slavnostní hudební kus.
Je označován jako mistr klavírních skladeb, a ačkoliv byl svými známými často nabádán k tomu, aby se věnoval i jiným hudebním formám, například opeře nebo symfonii, on zůstal svému milovanému klavíru věrný.
Uznání dosáhl už za svého života. Například klavírní skladatel a hudební kritik Robert Schumann o něm prohlásil: „Klobouk dolů, pánové, je to génius.“ – To bylo Frédéricovi pouhých dvacet let. Ocenění se dočkal nejen ve svém rodném Polsku, ale i v Německu, Rakousku, Itálii, českých zemích a milován byl především ve svém druhém domově, ve Francii, kam se musel uchýlit z důvodu potlačené revoluce v Polsku, které právě ve svých dvaceti letech opustil, ačkoliv do konce svého života se sám cítil být Polákem.
I když byl často žádán o provedení koncertů, z důvodu svého zdravotního stavu je pořádal jen výjimečně. Nejraději hrál v soukromí pro své přátele. Přesto netrpěl nedostatkem, jeho příjmy byly zajištěny tím, že vyučoval v zámožných rodinách hru na klavír a také komponoval.
Nemocný byl od roku 1838 a také na něj nepůsobilo nejlépe odloučení od rodiny. Ale ani čas, kterým byl omezen, mu nezabránil v tom, zanechat po sobě dokonalé, úžasné dílo, které je živé dodnes. A svou tvorbou ovlivnil spoustu dalších skladatelů, například i našeho Bedřicha Smetanu.
Famózní skladatel i klavírista, o jehož národnost se doposud pře Polsko s Francií, sebe sama rozdělil mezi tyto dvě země. Jeho tělo spočívá na hřbitově Père-Lachaise, ale srdce je, na přání svého majitele, uloženo ve Varšavě.
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář