Vedle toho, že v naší domácnosti zuřila válka koček o každou píď našeho domu, vlastnila naše rodina také hezkou řádku psů. Dnes vás chci seznámit s příhodami jedné z našich fenek, která byla ze všeho nejvíce podobná velšteriérovi.
Než jsme si ji přivedli domů, netušili jsme, že pes může zbožňovat fotbal (ba dokonce jej hrát tak, že by mu kdejaký příslušník kdekterého prvoligového mančaftu záviděl). Ale možná byla její láska k tomuto sportu dána polohou našeho domku. Bydleli jsme totiž u hřiště, mí bratři kopanou milovali a aktivně se jí věnovali. Netrvalo dlouho a moje máma si zmíněnou fenku vycvičila na pokyn: „Přiveď kluky z hřiště domů.“ V takovém okamžiku fenka vyběhla na hřiště, ukořistila klukům balon a čumáčkem ho dožduchala až před branku našeho domu. Bratrům nezbývalo nic jiného než ji následovat.
Máma si zmíněnou fenku vycvičila na pokyn: „Přiveď kluky z hřiště domů.“ V takovém okamžiku fenka vyběhla na hřiště, ukořistila klukům balon a čumáčkem ho dožduchala až před branku našeho domu.
Foto: Pixabay
Jednoho dne však její fotbalové dovednosti narušily zápas místního přeboru. Zmíněné odpoledne na protějším hřišti čile čutalo s hosty místní družstvo, za něž hráli oba mí bratři. Fenka se vyhřívala na sluníčku před domem, kde seděla i moje máma s babičkou, které zrovna probíraly plány na zbytek dne. V tu chvíli padlo osudné spojení: do tohoatoho se pustíme, až se kluci vrátí z hřiště domů. Fenka nezaváhala ani vteřinu, vymrštila se, obloukem přeskočila plot a hurá na hřiště. Okamžitě se vrhla k míči, který v tu chvíli zrovna drželi hosté, a způsobem, jejž by jí záviděli jistě i Zidane s Henrym, se přes domácí obranu, ba dokonce i přes trenéra dostala s merunou opět až k naší brance (té v plotě, nikoliv u domácích na hřišti). Zatímco domácí tým se fenku zoufale snažil doběhnout a obrehrát o míč, hosté zkoprněle stáli. Jejich trenér ovšem naši fenku v duchu velebil, neb jeho svěřenci tou dobou již zoufale prohrávali a jemu se kmitla hlavou myšlenka, že vítězství by bylo možné získat kontumačně, a to za nastoupení hráče, který není registrován v týmu. Situaci tehdy zachránila až naše babi, která merunu osobně zanesla trenérovi domácího týmu s douškou, že naše fenka usoudila, že hra je příliš pomalá, pročež se rozhodla vložit se do zápasu sama.
Jednoho dne však její fotbalové dovednosti narušily zápas místního přeboru. Zmíněné odpoledne na protějším hřišti čile čutalo s hosty místní družstvo, za něž hráli oba mí bratři.
Foto: Pixabay
Stejně srdnatě, jako bránila ve fotbale, byla zvyklá bránit i náš dům, dvorek, zahradu, veškerý majetek a klid našich životů. Díky ní jsme nikdy nemuseli zamykat bránu, protože na dvůr se neodvážily ani cizí kočky, natož nějaký zloděj. Ovšem i tahle její důslednost se nám jednoho dne měla – no, ne přímo vymstít, nicméně nás alespoň přivést do trapné situace. O tom vám však povyprávím až příště.
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář