Snažíte se svým vystupováním dokázat, že máte nárok na místo na slunci, že jste nad věcí a v pohodě. Všichni vědí, že za vámi můžou přijít se svou bolístkou třeba o půlnoci a vy s tím nemáte problém. Přitom uvnitř ve vás hlodá nejistota a pocit nedokonalosti a krásně bují stres. Pokud ano, vítejte v klubu „žen nad věcí“.
Jsme na pohled stále v pohodě. Kdekdo nám závidí, že jsme nad věcí. Nerozhází nás na první pohled nic. Při stresové situaci se často smějeme. Při příchodu nečekané návštěvy nezamykáme dveře, ale s úsměvem zahazujeme volně ležící oblečení nebo hračky do ložnice, zatímco vítáme hosty a přitom vaříme kávu. Není problém cokoliv zajistit a vyřídit, vždyť to tak lehce zvládáme. Nebo ne?
Býváme podobně bezradné nebo zaskočené jako jiní. Každé naše veřejné vystoupení, oslovení úředníka nebo instituce je výsledkem obrovského vnitřního boje, který nejde vidět. Opory společnosti, pilíře rodinného štěstí a vlídné hostitelky se pak v soukromí choulí do stabilizované polohy proti šoku, protože ten se postupně dostavuje.
Stačí si jen vzpomenout na tu chvíli, kdy jste nonšalantně pronesly: „To není možné, to musí jít vyřídit,“ a lehce odtančily se slibem, že „podívat se na to, je maličkost“. V lepším případě „pouze“ přepíšete časové rozvrhy příštích dnů, stáváte se časovými a slovními akrobaty, abyste dostály svému slovu, že pomůžete.
Ve chvílích klidu nebo zpomalení pak ale začnete přemýšlet, jestli to, co jste přiložili na svá bedra, vám ta záda nezlomí. Velká dávka empatie, rodinná výchova a vzory ale už udělaly své.
Ráno pak zas vstanete plné odhodlání a přesvědčení, že je třeba vidět, vnímat a slyšet, naslouchat, nebýt lhostejný. Budete sice opět pochybovat, budete se opět cítit nejisté a unavené, ale také budete podávat pomocnou ruku a s úsměvem zahánět chmury své i ostatních.
Budete člověkem.
Zdroj: redakce – Zdena Mášová (autorské dílo)
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář