Přihodilo se to takhle jednou, kdy naši přišli s Milunou (řeč je pořád o našem von foxteriérovi s rodokmenem dlouhým jak týden před výplatou) od veterináře s tím, že bylo doporučeno, aby byl psovi občas podán syrový česnek – kvůli pročištění. Následovaly dotazy: To asi pes normálně nežere? Jak mu česnek podat?
„Nejlépe s něčím, co má rád,“ radil psí doktor.
„Miluje topinky!“ vzpomněla si máma.
„No tak mu je hodně počesnekujte a máte vystaráno, slupne to, ani nebude vědět jak,“ odvětil veterinář.
Přišli od veterináře s tím, že bylo doporučeno, aby byl psovi občas podán syrový česnek – kvůli pročištění. Následovaly dotazy: To asi pes normálně nežere? Jak mu česnek podat?
Foto: Pikwizard
Topinky zbožňovala celá rodina včetně Milu. Byl krásný podvečer a máma se rozhodla servírovat topinky na dvoře. Milu tancoval kolem stolu a těšil se na oblíbenou pochoutku. Když mu babi pořádně (!) počesnekovala topinku a nabízela mu ji, setřel paničku pohledem, který vyjádřil: Nejsem debil, abych si něco, co zbožňuji, kazil něčím, co nesnáším…
Chvilku jsme to zkoušeli, dokonce jsme mu jednu topinku položili do misky, aby pochopil, že TO MÁ SEŽRAT. V tom okamžiku za tátou přišel jeho známý, nimrod, něco vyřídit. Chvilku koukal na psa, který se zhruba tou dobou rozhodl, že se zbaví nepohodlného obsahu svojí misky: vzal topinku opatrně do zoubků, pysky obrácené téměř naruby, aby se nebezpečným žrádlem – nedej bože! – nepotřísnil, a milou topinku odběhl zahrabat. Poté, co ji pohřbil v dostatečné vzdálenosti a tak hluboko, že by vykutaný hrob topinky mohl směle konkurovat hlubinnému úložišti jaderného odpadu, odfičel k plotu, kde se jal hloubit další jámu – tu zase, aby se rychle vzdálil od blbské rodiny a sehnal si pro zlepšení chuti i nálady nějakou cizí slípku vhodnou přímo k zakousnutí.
Když jsme milému nimrodovi vysvětlili Milunovo počínání, obdivně prohodil: „Ten váš pes úžasně hrabe! A to on tedy i loví?“
Babi, zapomenuvši na sumy, na které nás přišly psem přeorané záhony, se začala dmout pýchou a potvrzovala, že to on, Dareba jeden, je v hrabání (Milunova oblíbená činnost, bohužel konaná ponejvíce v zelenině a květinách) nepřekonatelný a co se lovu týče (opět opomenula výši výdajů, které rodině způsobil svými zadávenými slepicemi), jen tak něčeho se nezalekne…
Nimrod nám vysvětlil, že jeho fenka (byla to Milunova sestra z předchozího vrhu), která s ním chodí na hony, je neschopná.
Foto: Pexels
Nimrod nám vysvětlil, že jeho fenka (byla to Milunova sestra z předchozího vrhu), která s ním chodí na hony, je neschopná. A hned navrhl, jestli bychom mu pejska nepůjčili, v sobotu že jde na hon a že by ho vzal s sebou, aby sestřičce názorně předvedl, jak má honit a norovat.
Táta se zeptal, zda si známý myslí, že je to dobrý nápad, aby to nedopadlo tak, že nimrod bude honit psy bůhvíkde po lese… ale babi, nadšená tím, že její oblíbenec je pasován do role jak lovce, tak pedagoga, ihned slíbila, že se pán může pro psa stavit.
„No nic,“ řekl táta, „kdyby něco, tak přijdete, já vytáhnu auto a přivezu si ho.“
Jak řekli, tak udělali. Časně ráno vyprovázela babi Milunku pohledem, zatímco se jí v dáli vzdaloval nimrod s oběma vesele si poskakujícími pejsky na vodítku.
„Milu bude král honu,“ ujišťovala babi celou rodinu a zároveň přemítala, co takhle napoprvé může Miluna ulovit, zda spíše kňoura, muflona, či dokonce dvanácteráka, načež se ponořila do kuchařky, aby byla připravena na každou eventualitu.
„Milu bude král honu,“ ujišťovala babi celou rodinu a zároveň přemítala, co takhle napoprvé může Miluna ulovit, zda spíše kňoura, muflona, či dokonce dvanácteráka.
Foto: Pikwizard
„Není to tak trochu předčasné?“ otázal se táta. „Náš pes na honu nikdy nebyl. Nemůžeme očekávat, že by napoprvé uhnal hned jelena…“ poznamenal, když nakoukl babičce přes rameno do kuchařky.
„Náš Milu se určitě předvede,“ odvětila babi s pýchou v hlase – a v tom se opravdu nemýlila.
Když se po několika hodinách nimrod vracel, začala babi, která jej jako první zmerčila oknem, hned vyšilovat, že psi nikde a ať proboha někdo letí vycouvat s autem. Táta ji uklidňoval – to už byl lovec skoro u branky a zpod každé klopy kabátu mu vykukoval jeden pes.
Když nimrod toho našeho vyklepal z kabátu, vysvětlil, co se stalo: „Tak vidíte, nakonec se role pedagožky ujala sestřička. Jakmile padl první výstřel, začali se klepat oba a ona, jak je jejím oblíbeným zvykem, se mi vsoukala pod kabát. Její brácha nemeškal a pohotově ji následoval.“
Babi na to: „A to teda neulovil vůbec nic?“
„Jediní mrtví jsou mí kolegové – smíchy. Ještě teď se válejí na mýtině. Mělo mě napadnout, že ten váš pes asi nikdy neslyšel střelbu.“
„To se napraví!“ prohodila babi, když za známým i s jeho fenkou zapadla branka. „Kde máme vzduchovku?“
Táta začal své tchyni vysvětlovat, že vzduchovka zdaleka nedělá takový rámus jako lovecké zbraně, ale babi jen mávla rukou, že něčím se začít musí! Nejdříve tedy bude ona s Milu trénovat se vzduchovkou, pak postoupí k hlučnějšímu kalibru – a odpochodovala do garáže hledat zbraň a broky. Milunu táhla s sebou a častovala jej tituly jako „von Debil“, „della Defétista“, „Sabotér ze Strašpytlova“ a „de Zbabělec“.
„Lovení bys měl mít přece v krvi a nějaký rámus by ti neměl vadit!“ vedla k němu proslov.
Táta mínil, že tohle asi geneticky zakódované není, a Miluna k tomu přidal, že sice neví, co znamenají ta slova, ale tón, kterým k němu jeho oblíbená panička mluví, by si vyprosil!
Zbytek rodiny se celkem oprávněně začal obávat, jak bude trénink probíhat, ovšem zmíněné obavy vzápětí přebilo uzavírání sázek o to, zda bude jako první postřelen Milu, babi, nebo některý soused, a dále pak o to, jaké palné zbraně budou ve výcviku našeho „rádoby Krále honu“ následovat. Tipy padaly různé: od revolveru, přes karabinu, až po granátomet. Našli se však i tací, kteří navrhovali, zda babi neměla – pro jistotu – začít prakem.
Táta mínil, že tohle asi geneticky zakódované není, a Miluna k tomu přidal, že sice neví, co znamenají ta slova, ale tón, kterým k němu jeho oblíbená panička mluví, by si vyprosil!
Foto: Pexels
Celkem klidný byl kupodivu táta, který nám oznámil, že vzduchovku už dobře dva měsíce sám nemůže najít, broky určitě nemá a v babiččiných silách není jen tak sehnat jakoukoliv další munici.
„Nezapomeň, že moje máti je schopná pro vyšší dobro a vlastní žaludek angažovat armádu!“ pronesla máma. Táta jí na to oponoval, že jediné vojáky, které babi důvěrně zná a mohla by je pozvat na bratrskou výpomoc, jsou členové Dukly Mošnov – a ti se našemu dvoru z nám všem dobře známých důvodů vyhýbají obloukem.
Nakonec byli všichni NESPOKOJENI:
- Babička, která vzduchovku ani broky nenašla, a ačkoliv o možnosti použít k výcviku vojsko chvíli uvažovala, tuto myšlenku rychle zavrhla vzhledem k tomu, že byla obeznámena s chrabrostí některých jeho příslušníků. Rovněž seznala, že naše rodina je pro případy bojového konfliktu a Milunova výcviku trestuhodně nevybavena, neb v našem držení se nenachází ani houfnice, ani minomet.
- Členové rodiny, kteří byli nemile překvapeni nedělním obědem. Ten totiž sestával ze zeleninové polévky a koprové omáčky s bramborem a vejci, přičemž nám bylo nutno vyslechnout přednášku zahrnující výčet konkrétního druhu masa a způsobů, na jaké by bylo bývalo k obědu podáváno, přičemž citování kuchařky bylo zakončeno jedovatou poznámkou, že zmíněné vynikající bílkoviny se doposud vesele prohánějí po lese.
- Milu, který nejenže byl neustále častován jakýmisi pro něj nesrozumitelnými osloveními, ale ještě k tomu mu byla naservírována dušená mrkev – sice jeho oblíbená, avšak tentokrát zrádně prošpikovaná tím hnusným česnekem, jejž musel ze své pochoutky náročným způsobem eliminovat. Nepozřel ani jeden, do jednoho zůstaly v misce.
A tak nakonec z pročišťování Milunova organismu česnekem nebylo nic a na skvělou mufloní svíčkovou jsme si jednou provždy museli nechat zajít chuť.
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář