„Jedna babka, která nám organizuje život, je tak akorát, dvě už jsou příliš!“ vyjádřil trefně můj otec myšlenku, která nás, zbývající členy rodiny, provázela už několik týdnů.
Stalo se to takhle jednoho pošmourného dne, kdy před naším domem zastavila sanita a z ní byla dovnitř dopravena naše druhá babi s nohou v sádře. Jasně, že vzhledem k tomuto handicapu nemohla zůstat bez pomoci ve svém domku.
S máminou mámou, která u nás žila už mnoho let, spolu těch několik týdnů vycházely nadmíru dobře: navzájem se učily německy a maďarsky; když jedna vařila, druhá, pokud jí to dovoloval její stav, samozřejmě pomáhala a vzájemně si předčítaly. Mí bratři tou dobou raději domů z internátu a kolejí jezdili co nejméně – právě starší bratr byl autorem výstižného a všeříkajícího termínu „babivláda“. Zcela nejoblíbenější činností mých dvou babiček se totiž stalo vymýšlet úkoly, co by bylo dobré udělat, ať už u nás, nebo v domku druhé babičky. Psaly si to na papír a odškrtávaly splnění zadání.
Zcela nejoblíbenější činností mých dvou babiček se totiž stalo vymýšlet úkoly.
Foto: Freepik.
Ze všeho nejdřív bylo nutno přestěhovat babiččino zvířectvo. To přirozeně vedlo k celé řadě potíží: její slepice se rvaly s našimi a dva kohouti pořádali zápasy, takže táta chvíli uvažoval o jejich přihlášení do zápasů. Naopak velice hodným a poslušným členem babiččina zvířecího ansámblu byl pes voříšek, kterého kupodivu náš setr přijal jako kamaráda. Radovali jsme se, že ten náš „rozcapený lotr“ by mohl odkoukat poslušné chování a nevymýšlení, co se žrádla týče. Opak byl pravdou. Voříšek od našeho dareby obšlehl „rozcapenost“, což nám bylo tatínkovou mámou poté nějakou dobu vytýkáno.
To přirozeně vedlo k celé řadě potíží: její slepice se rvaly s našimi a dva kohouti pořádali zápasy, takže táta chvíli uvažoval o jejich přihlášení do zápasů.
Foto: Freepik.
Nejmenší problém byl s králíky, ti se chovali normálně – zatímco koza, upíchlá na dvoře, ožrala všechny okrasné květiny a v poslední fázi vybílila i máminu skalku, již si máma založila před dvěma lety a která konečně začínala vypadat dle máminých představ. Načež babi (majitelka kozy) požadovala, aby se se zvířetem ihned jelo k veterináři, protože: „Bůhví, co požrala,“ což táta odmítl se slovy: „Když je tak blbá, že pozře, co se dá, tak ať trpí!“ Pravdou ovšem je, že kdyby jevila známky toho, že jí není dobře, okamžitě by svého kamaráda veterináře, který bydlel kousek od nás, zavolal.
„Když je tak blbá, že pozře, co se dá, tak ať trpí!“
Foto: Freepik.
Kozu sice ani nenapadlo, aby jí bylo šoufl, ovšem nějaké následky na ní tato nezvyklá pastva asi zanechala. Skalničky na ni pravděpodobně fungovaly jako povzbuzovač, protože nějakým záhadným způsobem vyrazila branku na zahradu a tam sklidila, co se dalo. Co se nedalo, alespoň „porovnala k obrazu svému“ a podupala. Otevřenou brankou se na zahradu dostali i psi a drůbež. Po tomto zásahu táta konstatoval, že naši zahradu zachrání už jedině přeorání.
„Ještě štěstí, že si moje matka tento rok nestihla pořídit prase,“ prohlásil, když se po náročném likvidování škod konečně rozvalil na lavičce na dvoře.
„Ještě štěstí, že si moje matka tento rok nestihla pořídit prase.“
Foto: Freepik.
„Aspoň by ti v kotelně“ – tam táta mazaně trávil tou dobou většinu času – „bylo veseleji,“ rýpla si máma, která se usadila vedle něj, „protože jinak mě nenapadá, kam bychom tak čuníka u nás umístili.“
„Klidně na zahradu, tam už není čemu uškodit,“ vynořila jsem se z domu. „A proč jste otočili tu lavičku jinam?“ divila jsem se.
„Předtím jsem se mohla kochat pohledem na svoji krásnou skalku, ale teď se na tu spoušť dívat raději nebudu!“ prohlásila máma s pohledem upřeným na kozu, která se pásla opodál a tvářila se, že neví, o čem se hovoří.
Koza se pásla opodál a tvářila se, že neví, o čem se hovoří.
Foto: Freepik.
„A kdy pojedeš pro tetinku?“ zeptala jsem se kousavě.
„Jako aby byly tři do mariáše nebo proč?“ otázal se táta z posledních sil.
„Ale to ne, jenom jsem zaslechla v kuchyni, jak jedna babi říká druhé, že by bylo prima, kdyby tetinka přijela…,“ vysvětlila jsem pohotově.
„Teta alespoň nemá zvěřinec,“ pravila máma.
„Velký omyl!“ podala jsem zasvěcenou informaci. „Psala babičce, že si pořídila papouška, který dokonce mluví!“
„Již sedám do auta!“ zvolal otec teatrálně. „Nemohu se dočkat, až mě budou komandovat dvě babky, jedna tetka a kakadu navrch!“
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář