Pohádkový příběh pro malé a velké
V nakladatelství Leda vychází v edici Démanty literatury nové, velkoryse pojaté vydání legendárního díla italského spisovatele a novináře Carla Collodiho. Dojemný příběh o dřevěném neposedném chlapci Pinocchiovi si získal srdce již několika generací.
Carlo Collodi (vl. jménem Carlo Lorenzini, 1826-1890) byl nejstarším z jedenácti sourozenců, z nichž sedm zemřelo v raném věku. Jeho otec byl kuchařem, matka švadlenou. Pocházela z města Collodi, kde Carlo žil v dětství s babičkou a později jeho jméno používal jako pseudonym. Po studiích ve Florencii pracoval ve známém knihkupectví Libreria Piatti.
V neklidných válečných letech 1848 a 1860 byl dobrovolníkem v toskánském vojsku a živě se zajímal o politické záležitosti, což se promítalo i do jeho počáteční tvorby. Zklamán italskou politikou se raději věnoval psaní pro děti. Zprvu překládal pohádky z francouzštiny, pak ale nadšen myšlenkou alegorického ztvárnění darebné, přesto sympatické postavy Pinocchia, v ní vyjádřil své vlastní přesvědčení. „Příběh loutky“ začal vycházet jednou týdně v Giornale per i bambini. Knižní vydání se objevilo v říjnu 1883 s ilustracemi Enrica Mazzantiho a sklidilo velký úspěch. Přeložilo se do více jak dvou set světových jazyků a dialektů a dodnes stále vychází. Bylo také několikrát zfilmováno.
Jak to začalo? Ve chvíli, kdy starému truhláři, mistru Antoniovi, jemuž se přezdívalo Třešinka kvůli nosu, který se jí trochu podobal, přišlo do rukou jedno zvláštní polínko. Náramně se hodilo jako noha ke stolu. Sotva k němu ale přiblížil sekyrku, ozval se z něj hlásek. Zrovna ho opracovával jemně hoblíkem, když si přišel jeho přítel Geppetto pro dřevo na loutku, s níž chtěl jezdit po světě a vydělávat si tak na živobytí. Jakmile dostal mluvící poleno, spěchal domů vyřezat z něho panáčka, jehož pojmenoval Pinocchio. Práce šla dobře od ruky, až na podivný nos, který se prodlužoval, i když ho ořezával. Sotva byl hotov, nezbedný dřevěný synek na svého „otce“ vyplázl jazyk a utekl na ulici. Marně jej nešťastný Geppetto naháněl.
Pinocchio vběhl do světa, aby zažil, jak to v něm chodí a že lhát se nevyplácí. Už jen proto, že se mu přitom za trest pokaždé prodloužil nos. Kvůli svým rošťárnám se dostával do nepříjemných situací, v nichž si musel umět poradit, a poznal, jak to dopadá, když si zlobivé děti nedají říct od moudřejších. Zkušenosti jsou ale nepřenosné, a tak i malý dřevěný panáček jich nabyl vlastními životními lekcemi. A bylo jich víc než dost. Dostal se do vězení, dělal hlídacího psa, seznámil se s krásnou Holčičkou, Cvrčkem řečníkem, Vílou nebo s Knůtkem. Pocítil, jaké je to být oslem, jehož koupí principál cirkusu. Zakusil dobro i nebezpečí, radost z přátelství a z pomoci druhému, když zachránil před smrtí kamaráda Harlekýna. Pinocchio čelil mnoha nenadálým nebezpečím, ocitnul se i v moři, kde ho spolkl Žralok, v jehož útrobách na něj čekalo velké překvapení. To však už povídání spěje k nadějnému konci…
Co je na něm tak podmanivého a okouzlujícího? Dobře a procítěně napsaný příběh připomíná v něčem i naše zkušenosti a zážitky a nepokojná povaha jeho hrdiny je nám sympatická. Každá pohádka však jednou končí, a tak je to i s Pinocchiem ve chvíli, kdy se z dřevěné podoby stává člověkem. Poutavé vyprávění doprovází ilustrace Fulvia Testy, uznávaného italského umělce.
Zdroj: redakce – Dana Vondrášková (autorské dílo), leda.cz
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář