Stále se kolem nás mluví o prevenci a vlastní zodpovědnosti za své zdraví a já jen čtu, naslouchám a čekám. Na co? Kdy někdo také promluví o lékařích, jejich zodpovědnosti vůči nám pacientům, jejich empatii a ochotě s námi o možnostech léčby, prevence nebo nasměrování na odborná pracoviště. Kdy někdo „objeví“ skutečný svět, kde žije většina z nás.
Je pravda, že spoustu věcí můžeme ovlivnit svým chováním, životním stylem nebo stravou. Přesto ale kdyby to vše bylo jen takto jednoduché, nemuseli by lékaři studovat tak podrobně naši duši a naše tělo. Jejich studia by nebyla tak dlouhá, a tak by možná nezapomněli, že pacient je člověk. Že dnes léčí možná svého budoucího souseda, učitele svých dětí nebo „jenom“ něčí rodiče, prostě lidi.
Číst článek o správném životním stylu nebo poslouchat odborníky různých zdravotních oborů, když nám vysvětlují, jak má vypadat náš denní režim, abychom předešli…, je jedna věc. Žít život běžného pracujícího člověka je věc druhá. Chápu, že by bylo špatné, pokud někdo, kdo studuje několik let, by nedokázal předat své vědomosti dál nebo neuměl zúročit získané vědomosti a dovednosti. Stále ale musí tito naši odborníci vnímat i reálný svět, ve kterém „jejich“ pacienti nebo klienti žijí.
Taková máma jednoho nebo dvou dětí, pracující, dělající taxi dětem a zajišťující normální rodinný servis, nemá šanci zažít den své prevence příliš často, určitě ne denně, i když bude mít pomoc v manželovi. Ranní vstávání, buzení, příprava snídaně, popř. i dalších jídel s sebou, absolutně vylučují krátké ranní protahování a zpevňování těla. Snad jen to dýchání potrénuje při sprintu s dětmi ze schodů (protože nejede výtah) nebo při dobíhání MHD (protože se hledaly klíče od domu). Nákup nových dioptrických brýlí nebo platba za dětská rovnátka spolehlivě vyženou krevní tlak rodičům tak vysoko, že být zrovna u lékaře (ještě že tam člověk nesmí bez objednání, pokud neumírá), stanou se čerstvými držiteli léků na vysoký krevní tlak, i kdyby nechtěli.
Spornou se ukazuje i snaha běžného člověka o preventivní zdravotní péči. Jejím základem by měly být rozhovory lékaře a pacienta. V momentě, kdy je vše jen o odběrech dle zákona o zdravotní péči a nic víc, se může stát a stává se, že není odhaleno včas nic. Obvodní lékař by vám někdy pomohl i rád, jenže – buď má plnou čekárnu a na vás málo času, nebo nemůže, protože podle zdravotní pojišťovny nelze, nebo lze, ale stálo by ho to určité peníze ze „zisku“, protože léčba je nákladná. Zubař by byl vděčný za každého pacienta přicházejícího včas, pacient by byl vděčný za jakýkoliv čas svého (vlastně v okolí kteréhokoliv) zubaře.
Odborný lékař je běžně „dostupný“ od dvou měsíců do půl roku, takže nezbývá, než si své nemoci hýčkat a dodržet čekací lhůtu nebo hledat pomoc napříč republikou, máte-li na to čas a peníze. Bohužel ani to někdy už nepomůže, protože jdete pozdě. Ne proto, že byste nechtěli přijít dřív, ale protože jste sice všude na prevencích byli, ale nikdo nezměřil o něco víc, nelámal si hlavu nad vašimi „hraničními“ hodnotami a neměl čas se vám chvíli podívat do očí a krátce s vámi promluvit.
A vy jste zatím žili svůj život jako vždy, chodili do práce, spěchali domů, navštěvovali své lékaře, kteří ale na vás neměli moc čas. Měli jste se bránit tomuto přístupu VČAS!!
Zdroj: Zdena Mášová (autorské dílo)
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář