Fejetony a zamyšlení

Umíte někoho jen tak pochválit? A umíte pochvalu přijmout? Jsou to dvě různé dovednosti, i když se týkají jednoho tématu.

Sedím v altánu na zahradě v jihomoravské vesnici a pracuju. Přes klávesnici mi občas přejde Kočka, tříbarevná obstarožní kočičí dáma.

Je to pět let, co jsem poprvé usedla do své Ježury a za vydatné pomoci přátel začala po mnoha letech znovu řídit. Ten den, kdy jsem klíčem zavěšeným na kroužku s plyšovým ježkem, poprvé odemkla své první vlastní auto, se prostě nedá zapomenout.

Dalším výsledkem mé výzvy každodenního psaní je pochopení toho, že zatím dokážu psát nonstop, když musím.

Z nenaplněných očekávání od druhých lidí v nás pomalu roste určitá frustrace a zklamání a buduje se nepřátelský postoj.

Nejztracenější den našeho života je prý ten, kdy jsme se nezasmáli. Tak musím říct, že se snažím těch dnů moc nepromarnit.

Životní zkušenost mi velí, že na dovolenou, přátelství či soužití jsou 3 osoby nevhodné. Vždycky budou dva proti jednomu, ať už se poměr sil přelévá mezi vznikajícími a zanikajícími dvojicemi spojenců jakkoliv spravedlivě.

Když nám dnes maminka promítala fotky ze svého i našeho mládí, byla na každé nedělní vycházce pěkně oblečená. Bylo to velmi inspirující. Nosit sukně nebo šaty přece nemůže být tak těžké?

Spím ráda, často, hluboce a hlasitě. Spánek je pro mne něco jako stav bezvědomí, zvláště v poslední době.

Kdy jste naposledy našli v poštovní schránce rukou psaný dopis? A kdy jste nějaký dopis sami poslali? Dávno, dávno již tomu, což? Nejvyšší čas to napravit.

Jak jste na tom s pamětí? Zapomínáte často a také máte dojem, že se kvůli tomu víc naběháte? Přečtěte si příspěvek naší Báry na tohle téma.

Můj život je prost mnoha věcí. Nemám žádné démanty, žádné zlato, kromě snubního prstýnku, prstýnku po dědovi a zlaté minimyši na krk, kterou jsem dostala od svého kamaráda kdysi k narozeninám.

Jaké je to psát v dnešní době? Jaké je psát svůj blog? A jaké je chtít napsat knihu? O tom všem je dnešní Úžasná Bára.

Každý důsledek má svou příčinu. Ani Úžasná Bára není stroj, tupě vykonávající svou práci každý den. Jsem jen člověk a můj víkend voní po burčáku a po víně.

Jak jste na tom se sny vy? Zdají se vám? Pamatujete si je? Zapisujete si je? Jsou barevné, nebo černobílé? Příjemné, nebo děsivé? V životě můžeme mít všechno pod kontrolou, ale v noci jsme rukojmí vlastního podvědomí.

Máloco má na člověka takový vliv jako prostředí, v němž vyrůstal. Ani třicet let společného soužití, mých tekoucích nervů neměly na dochvilnost mého muže sebemenší vliv.

Pamatuje si ještě nějaké oblíbené dětské říkanky? A citujete je někdy jako naše Bára? Přečtěte si, jaké perličky se u nich doma říkají dodnes.

Naše stará a nepříliš velká lednička je pořád plná. Je velká pravděpodobnost, že když k nám přijdete i úplně nečekáni, něco na zub dostanete. Protože jestli mám z něčeho panickou hrůzu, je to prázdný stůl.

Kdyby někdo vymyslel, jak vytřídit nepotřebné myšlenky z hlavy a v pytlích je rozvézt do kontejnerů na tříděný odpad, uklízela bych.

Rozšiřování slovní zásoby je pro textaře nezbytností. Chytáme zajímavá slova mezi řádky románů, v odborných statích i na internetu. Nečekané osvěžení ale může přinést i obyčejný katalog zásilkového obchodu.

Vzal sis ženu, která nezavařuje, připomínám každé léto svému muži. Je to nadšený sadař, pěstitel, sběrač a zejména schraňovač.

Můj muž se dnes ale vrátil z lesa s několika malými praváčky, které vypadaly tak roztomile, že jsem je málem vyfotila. Ale pak jsem se vzpamatovala.

Podle zvuků poznáš, jestli jsi doma. Schválně, vyzkoušejte si to! Lehněte si se zavřenýma očima a poslouchejte. Já mám za celý život naposlouchané ty zvuky opravdu dokonale.

Můj nahodilý, až intuitivní experiment s vedením nahodilého, až intuitivního deníku mapujícího jeden rok jedné ženy před jedním životním milníkem ukazuje už po pár dnech zajímavé věci. Třeba to, že by bylo mnohem lepší mít plán. Nejde o to svazovat se dopředu tématy a prázdnými chlívky

Kromě setrvalé snahy zhubnout se na mém seznamu předsevzetí neustále objevuje položka: zlepšit svou angličtinu. Ne že bych anglicky vůbec neuměla, jen jak celý život pracuji s českým jazykem a všemi jeho nuancemi, jak vytvářím složitá souvětí a hledám zajímavá česká slova, neumím myslet ani vyjadřovat

Z hlubin minulosti se vynořují lidé, kteří mi říkají Barčo. A oslovují mě tak občas i úplně noví lidé, se kterými si vykáme. Obzvláště v e-mailové komunikaci.

Emerencie. Filipína. Vilemína. Kredencie. Miluju procházky po starých hřbitovech. Zajímavé je, že žili byli pořád jen Josefové, Jiří, ale jména žen a matek jsou někdy téměř neuvěřitelná.