
Čtení ke kávě


Dveře – nedoceněný dopravní prostředek
Maminčina máma se k nám přistěhovala, když mi byly necelé dva roky. S jejím příchodem se naší rodině obrátil život vzhůru nohama. Babička byla opravdový generál a dokázala nás všechny „postavit do latě“. Nutno ovšem podotknout, že mně občas procházelo i to, co by mí bratři odnesli pořádným výpraskem.











Předvánoční oslavy aneb noc plná pádů
„Hlavně po příchodu nedávejte klíče do zámku, aby se ostatní dostali domů!“ dával manžel ráno instrukce a pro jistotu nám to třikrát zopakoval. Byly dva dny před Štědrým dnem a všichni tři jsme ten večer vyráželi na svoje vánoční večírky: já s kolegy z práce, manžel se svými kolegy a podřízenými z jeho práce a dcera s bývalými spolužáky ze střední školy.

(Ne)Povedená emigrace
Kromě koček, psů, králíků a jednu dobu i holuba byly součástí našeho zvěřince pochopitelně i slepice. Táta je měl dost zajímavě vycvičené na zapískání, to spolehlivě přiběhly. Navíc za tátou chodily jako pejsci. Na obvyklé zavolání „na pipipi“ se tvářily nechápavě a na povel „kšááá!“ spolehlivě skákaly do náruče. Dost jsme tomu nerozuměli, ale nesnažili se to ani pochopit.









