Střípky Úžasné Báry

Umíte někoho jen tak pochválit? A umíte pochvalu přijmout? Jsou to dvě různé dovednosti, i když se týkají jednoho tématu.

Sedím v altánu na zahradě v jihomoravské vesnici a pracuju. Přes klávesnici mi občas přejde Kočka, tříbarevná obstarožní kočičí dáma.

Je to pět let, co jsem poprvé usedla do své Ježury a za vydatné pomoci přátel začala po mnoha letech znovu řídit. Ten den, kdy jsem klíčem zavěšeným na kroužku s plyšovým ježkem, poprvé odemkla své první vlastní auto, se prostě nedá zapomenout.

Dalším výsledkem mé výzvy každodenního psaní je pochopení toho, že zatím dokážu psát nonstop, když musím.

Z nenaplněných očekávání od druhých lidí v nás pomalu roste určitá frustrace a zklamání a buduje se nepřátelský postoj.

Nejztracenější den našeho života je prý ten, kdy jsme se nezasmáli. Tak musím říct, že se snažím těch dnů moc nepromarnit.

Životní zkušenost mi velí, že na dovolenou, přátelství či soužití jsou 3 osoby nevhodné. Vždycky budou dva proti jednomu, ať už se poměr sil přelévá mezi vznikajícími a zanikajícími dvojicemi spojenců jakkoliv spravedlivě.

Když nám dnes maminka promítala fotky ze svého i našeho mládí, byla na každé nedělní vycházce pěkně oblečená. Bylo to velmi inspirující. Nosit sukně nebo šaty přece nemůže být tak těžké?

Spím ráda, často, hluboce a hlasitě. Spánek je pro mne něco jako stav bezvědomí, zvláště v poslední době.

Kdy jste naposledy našli v poštovní schránce rukou psaný dopis? A kdy jste nějaký dopis sami poslali? Dávno, dávno již tomu, což? Nejvyšší čas to napravit.

Jak jste na tom s pamětí? Zapomínáte často a také máte dojem, že se kvůli tomu víc naběháte? Přečtěte si příspěvek naší Báry na tohle téma.

Můj život je prost mnoha věcí. Nemám žádné démanty, žádné zlato, kromě snubního prstýnku, prstýnku po dědovi a zlaté minimyši na krk, kterou jsem dostala od svého kamaráda kdysi k narozeninám.

Jaké je to psát v dnešní době? Jaké je psát svůj blog? A jaké je chtít napsat knihu? O tom všem je dnešní Úžasná Bára.

Každý důsledek má svou příčinu. Ani Úžasná Bára není stroj, tupě vykonávající svou práci každý den. Jsem jen člověk a můj víkend voní po burčáku a po víně.

Jak jste na tom se sny vy? Zdají se vám? Pamatujete si je? Zapisujete si je? Jsou barevné, nebo černobílé? Příjemné, nebo děsivé? V životě můžeme mít všechno pod kontrolou, ale v noci jsme rukojmí vlastního podvědomí.

Máloco má na člověka takový vliv jako prostředí, v němž vyrůstal. Ani třicet let společného soužití, mých tekoucích nervů neměly na dochvilnost mého muže sebemenší vliv.

Pamatuje si ještě nějaké oblíbené dětské říkanky? A citujete je někdy jako naše Bára? Přečtěte si, jaké perličky se u nich doma říkají dodnes.

Naše stará a nepříliš velká lednička je pořád plná. Je velká pravděpodobnost, že když k nám přijdete i úplně nečekáni, něco na zub dostanete. Protože jestli mám z něčeho panickou hrůzu, je to prázdný stůl.

Kdyby někdo vymyslel, jak vytřídit nepotřebné myšlenky z hlavy a v pytlích je rozvézt do kontejnerů na tříděný odpad, uklízela bych.

Rozšiřování slovní zásoby je pro textaře nezbytností. Chytáme zajímavá slova mezi řádky románů, v odborných statích i na internetu. Nečekané osvěžení ale může přinést i obyčejný katalog zásilkového obchodu.

Vzal sis ženu, která nezavařuje, připomínám každé léto svému muži. Je to nadšený sadař, pěstitel, sběrač a zejména schraňovač.

Můj muž se dnes ale vrátil z lesa s několika malými praváčky, které vypadaly tak roztomile, že jsem je málem vyfotila. Ale pak jsem se vzpamatovala.

Podle zvuků poznáš, jestli jsi doma. Schválně, vyzkoušejte si to! Lehněte si se zavřenýma očima a poslouchejte. Já mám za celý život naposlouchané ty zvuky opravdu dokonale.

Můj nahodilý, až intuitivní experiment s vedením nahodilého, až intuitivního deníku mapujícího jeden rok jedné ženy před jedním životním milníkem ukazuje už po pár dnech zajímavé věci. Třeba to, že by bylo mnohem lepší mít plán. Nejde o to svazovat se dopředu tématy a prázdnými chlívky

Kromě setrvalé snahy zhubnout se na mém seznamu předsevzetí neustále objevuje položka: zlepšit svou angličtinu. Ne že bych anglicky vůbec neuměla, jen jak celý život pracuji s českým jazykem a všemi jeho nuancemi, jak vytvářím složitá souvětí a hledám zajímavá česká slova, neumím myslet ani vyjadřovat

Z hlubin minulosti se vynořují lidé, kteří mi říkají Barčo. A oslovují mě tak občas i úplně noví lidé, se kterými si vykáme. Obzvláště v e-mailové komunikaci.

Emerencie. Filipína. Vilemína. Kredencie. Miluju procházky po starých hřbitovech. Zajímavé je, že žili byli pořád jen Josefové, Jiří, ale jména žen a matek jsou někdy téměř neuvěřitelná.

Z Liberce domů do Hostýnských vrchů to trvá pár hodin, ale my jsme si na cestu vyhradili celý den. Rozloučili jsme se s Šárkou a holčičkami, zamávali Ještědu v mlze a vydali jsme se s Jardou na poslední část road show podél státních hranic.

Vyrážíme z Prahy do Jablonce nad Nisou, kde jsem nikdy nebyla. Protože hodláme poznávat cestou českou krajinu, vybíráme ty nejobskurnější cesty a nejpodivnější místa.

Svět Úžasné Báry je plný příhod a nečekaných zvratů. Tak se z plánovaného autorského čtení na severu Čech stala nezávislá road show.

V mé pracovně se usídlila nová kolegyně, které se jen tak nezbavím. Je hrozně chytrá, na všechno zná odpověď a děsně mi leze na nervy.

Rozhodla jsem se sepsat soukromý seznam 50 věcí, které bych chtěla do konce života mít či stihnout. Bez ohledu na to, jak reálné či nereálné se jejich dosažení právě jeví právě teď či jak moc mohu jejich dosažení vůbec ovlivnit.

Vždycky jsem si lebedila v mužské společnosti. Mám ráda chytré muže, kteří vidí svět v souvislostech, mají odvahu a jsou velkorysí, nezabývají se blbostma a navíc pěkně voní.

V našem městě máme kouzelnou velkoprodejnu potravin. Každý zákazník, který do ní vstoupí, se stane neviditelným. Tedy my se navzájem vidíme, občas si i povídáme.

Nealkoholické šampaňské a po půlnoci do postele. Tak vypadal můj letošní Silvestr v domě pro seniory.

Pokaždé, když se potkám s Libuškou, cítím se jako životní škarohlíd. Čínské přísloví říká: Upadni sedmkrát, vstaň osmkrát.

Vodník potřebuje hrnek s pokličkou, aby mu dušičky neutekly. Já potřebuju hrnek s podšálkem, abych si kávu opravdu vychutnala.

Když máte velký dům jako my, můžete schovávat velkou spoustu věcí. Nepotřebných je většina, uznávám, a také se snažím v nestřeženém okamžiku velké množství oblečení recyklovat darováním nebo vyhozením.

Sleduju tě na Facebooku, usmívá se na mě bývalá kolegyně, kterou potkám na ulici. Čtu všechny vaše články ve Žlutém, tvrdí mi prodavač ve stánku se svařákem.

Na přelomu tisíciletí byly velkým hitem videokamery. Byly obrovské, nosily se ve speciální brašně a musely se do nich kupovat pořád nové kazety, protože měly dobu záznamu 60 nebo 90 minut.

Většina dětí raději dárky dostává, většina dospělých je raději daruje. Očekávání na obou stranách jsou veliká a není snadné ze sebe dostat tu správnou reakci.

Zemská gravitace prochází v posledních dnech nějakým zásadním upgradem. Zesiluje, a to tak, že velmi. Věci, pokrmy, nástroje, a hlavně lepkavá těsta jsou přitahována k zemi v nebývalé míře.

Dnes sedám před prázdnou stránku a píšu automatický text. Tedy nepřemýšlím, nedumám, nepřipravuju si žádné argumenty pro žádnou stranu, protože není téma, nejsou strany, je jen klávesnice, Word a já.

Začal listopad, můj nejméně oblíbený měsíc roku. Abych předešla obvyklým splínům, které se mě drží jako zlomyslná tma, rozhodla jsem se zavzpomínat na různé veselé historky, které jsem zažila a dosud o nich nikdy nenapsala.

Jsem člověk, který strašně nerad plýtvá energií. V podstatě jedu v úsporném režimu a když je třeba, tak se hecnu a vydám krátkodobě spoustu sil na něco konkrétního.

Kniha Svět Úžasné Báry je plná překvapení. Jedním z nich je zašmodrchaná historie kolem jmen autorek. Ve skutečnosti totiž knihu stvořilo duo Janečková – Jančíková.

Nemám ráda laskavý humor. Takovou tu „člověčinu“. Hlazení po srsti s blazeovaným úsměvem a vědomím, že dělám správnou věc.

Svůj blog považuji za svůj prostor pro své vlastní názory. Nepíšu na zakázku ani na přání, leda že by úplatek stál opravdu za to.

V kuchyni hraje rádio starý hit Teamu s názvem Reklama na ticho. Uvařím si kafe a rádio jedním otočením cuplíku vypínám.

Věřím tomu, že když si něco opravdu přejete, ono se vám to splní. Možná ne cestou, kterou očekáváte, možná ne očekávaným způsobem ani z očekávané strany, ale splní.

Člověk, který vyjde z vězení, si prý se svou svobodou zpočátku neví rady. Je trochu ztracen. Podobně se cítím já, když je dům po povrchu douklízen.

Nikdy nemůžu ty tvoje stránky najít. Pořád hledám Zoufalou Báru, napsala mi nedávno kamarádka Bára. Narážela tak na mé stránky Zoufalcovy zápisky, které jsem měla dříve. Vlastně je ještě stále mám, ale už na ně moc nepřispívám. Nechtěla jsem být jen Zoufalá,

Vzbudila jsem se uprostřed noci bolestí. To není nic příjemného a zná to každý z nás. První tři sekundy blaženého nevědomí a pak bolest vystřelující své ohnivé šípy po těle.

Jsou životní události, které rodinu spojují, jako sňatek nebo křtiny nebo pohřeb. Koupě nového domu. Pak jsou události, které mají tendenci rodinu rozbít.

Chcete-li strávit s někým zbytek života, zeptejte se ho, jakou doma poslouchali hudbu. Protože vzpomínky na dětství nevymažete, ani kdybyste se přestěhovali na druhý konec světa.

Od mé poslední dovolené s maminkou uplynulo asi 35 let. Mezitím se odehrála spousta životních kotrmelců a událostí, které nás trochu semlely a hodně posílily.

Rozhodně nejsem člověk, který ráno vstane a pustí si televizi. Přijde z práce a sedne si k televizi. A v noci se u stále běžící televize probudí s hlavou zalomenou. Já doma nejvíc ze všeho miluju ticho. Ticho je pro většinu pracujících matek nedostatkové zboží, stejně jako samota. Teď se občas konečně