Střípky Úžasné Báry

Tak už jsem shlédla tisíce fotek všech přátel, kteří si užívali svou dovolenou. Chorvatsko, Slovinsko, tam letos kdo nebyl, jako by nebyl. A pak zbytek světa. Přála jsem každému úžasnou dovolenou, i když jsem celé léto trčela doma a koupala se ve vlastním potu. Je načase, abych vyrazila za hranice všedních dnů konečně i já.

Rozdávám letos s vánočním přáním i zlaté rybky. Jsou křehké, vyrobené na Vsetíně (ta předložka je správně, když jste zdejší) a výtěžek z jejich prodeje jde na obnovu výsadby ryb v otrávené Bečvě.

Není větší změny v ročním koloběhu, než když se podíváte z okna a okolní krajina, domy, stromy jsou pokryty bílou čepicí. Barevný svět podzimu se tento týden překlopil do černobílé zimy.

Někdy je nejtěžší nedělat nic, neříkat nic. Počkat, až se bouře přežene.Schoulit se do klubíčka a zakrýt si tlapkou oči. Nebo se zaměřit na ty milé každodenní radosti. Drobnosti. Vycházky. Soustředit se na zdraví, ne na nemoc. Vypnout televizi a ztišit rádio.

Leží na mě smutek jako deka. Takový ten nečekaný, tíživý pocit, že s každou kapkou deště padá dolů trochu beznaděje a nečasu. Chybí mi sluneční svit, a to je škaredě teprve druhý den.

Často jen tak sedím a čumím. V hlavě prázdno. Jsou to krásné okamžiky totálního souladu s okolím, které vlastně neexistuje. Všechno kolem mě i ve mně jedno jest.

„Za to oblečení, které sis koupila, jsi mohla mít novou kuchyň,“ podotkla Claire. A mně se zatmělo před očima.

Co bych byla za vlastence, kdybych nenadávala na počasí? Je to české výsostné právo stejně jako nadávání na politiku, daně a stav D1. Zabte mne! A se mnou miliony dalších!

17 oken, 14 dveří a jedno okýnko. Kuchyňské linky, koupelny, skříně, koberce, kachličky, veranda. Dvě cesty do sběrného dvora, deset cest ke kontejnerům s tříděným odpadem.

Když jsem se ráno vzbudila, venku lilo. Do mých přemokřených květináčů valila z nebes voda a tropický ráj se změnil v moravskou potopu.

Abyste rozuměli, nehledala jsem práci. Já ze všeho nejvíc toužím chvíli nedělat nic. Ale oslovil mě personalista z jedné firmy na LinkedIn, že hledají někoho jako jsem já a jestli bych měla zájem o jednu určitou pozici.

Je neděle 7 hodin ráno. Sedíme s Jardou na letišti V. Havla pod gobelínem, který dělal Petr Sís. Naposledy jsem ho (ten gobelín, ne Síse) viděla v mrákotách, když mě odvážela záchranka se zlomenou nohou. Tak teď, o pár let později, se cítím o trochu lépe.

Miluju déšť. A bouřky. Psí počasí v sobě totiž nenese ta očekávání, jaká na nás nakládá slunečný den.

Bez knih a bez dobré kávy si neumím svůj život představit. I v dobách, kdy jsem byla doslova zahlcena informacemi, úkoly, povinnostmi a prací bylo těch pár minut s šálkem horké kávy v ruce rituálem, který mě v úprku zastavil.

Kniha Kvantová teorie nikoho nezabije mi před lety otevřela v životě nová vrátka do vzrušujícího světa subatomárních částic. Napsal ji pro mě zcela neznámý autor Marcus Chown (1959) a vydalo pro ně tehdy zcela neznámé nakladatelství KNIHA ZLÍN.

V létě jsou na noční obloze zvláště dobře viditelné svítící stopy částeček meziplanetární hmoty z komety Swift-Tuttle zvané Perseidy. My romantici tomu říkáme, že padají hvězdy.

Hypnotizování bílého psaní, viditelného v tmavé chodbě přes prosklené dveře i z protilehlé terasy, je dávnou minulostí. Dnes už se spíše děsím, která instituce mi píše, posílá fakturu, vyúčtování a informace o nedoplatcích.

Byli jsme připraveni udělat cokoliv, aby se Cimbalfest konal za každé situace. Jarda, který festivalu řediteluje, má celkem dlouhý seznam svých nepěkných povahových rysů (například zálibu zavézt starší ženu do cizího města na druhém konci světa a říct: Rozchod a sraz večer na nádraží), ale odvaha mu rozhodně nechybí.

Já vám nevím, čím to je, ale čím jsem starší, tím jsem nějaká klidnější. Nějak se mi nechce ztrácet energii v hádkách nebo řešit věci, které se týkají především druhých lidí. Opravdu se cíleně snažím žít na ostrůvku pozitivní deviace, usmívat se a nic moc neřešit.

Starší lidé pel soutěživosti pozbývají. Člověk je s nimi více v klidu. Životní nadhled se nedá koupit ani urychlit. Musíte se k němu prožít léty zkušeností, radostí i trápení. Starší lidé už šetří síly na důležité věci, což jsou většinou právě ty věci, kterým mladí věnují minimální pozornost.

Jaro má sílu změnit ulici k nepoznání, když do rána vykvetou všechny sakury a ta růžovo-bílá oblaka nad chodníkem vás srazí na kolena. Často i doslovně, když se nedíváte pod nohy, ale kocháte se s pohledem upřeným do korun stromů.

Chytré knihy vám budou tvrdit, že když nějakou činnost opakujete 21 dní po sobě, pak už se z ní stane návyk a běžná součást vašeho života.

Jaro si budeme navždy pamatovat jako dobu, kdy jsme objevovali krásy rodného kraje. Myslím, že snad není člověka, který by v posledních týdnech nevyrazil na vycházku do přírody a neprolétlo mu hlavou to samé: Tady je tak krásně!

dyž jsme předevčírem jeli ze Zlína od holiče, seděli jsme v autobuse každý jinde. Kvůli podivnému střihu jsme se hrozně pohádali. Netuším, jaké dal kadeřnici instrukce, ale výsledek byl poněkud překvapivý.

Milí čtenáři, protože se psaním živím a ve volném čase už se nějak nemohu k další tvorbě donutit, budu se snažit překlenout autorskou krizi různými vsuvkami 🙂 Teď například povídkou z knihy Všemi smysly z roku 2014, v níž vzpomínám na narození své dcery. Za pár týdnů už jí bude 18

Do hlavy se mi dostanou miliony informací, které vůbec k ničemu nepotřebuju, a tak je nasávám a hned vypouštím v bláhové naději, že jsem se jich elegantně zbavila se zaklapnutím knížky.

Prohledala jsem celé auto. Půlkilové balení v zářivě bílém kelímku se nedá přehlédnout ani v mé Ježuře. Nikde nic. Podívala jsem se i pod pedály.

Nejdůležitější nakonec není, kde jste, ani jak moc zajímavostí jste nakonec doopravdy viděli, ale s kým jste ten vzácný čas, který na světě ještě máme, strávili.

ZMĚNA patří k nejčastějším slovům, se kterými se v poslední době setkáváme. Zatímco dříve bylo snem udržet si v životě status quo, dnes je to snaha stále něco měnit. Je zajímavé, že nikdo si nepřeje změnu k horšímu. Přitom právě taková změna by mohla žadateli velmi

Nejhorší nebylo, že to okno bylo zakládané skleněnými předměty, ostatně větší část z nich jsme zachránili. Bohužel však palačinka přistála na chodníku těsně před nohama mého muže.

Lehčí forma mi umožňuje skutečný stav věci občas maskovat. Přitom abnormalitu vysvětluje slovník cizích slov nejen jako nenormalitu, ale také jako zvláštnost, nepravidelnost, odchylku a – Bože chraň.

Jestli si chcete vybavit ten vzrušující pocit, když se připoutáte a pohlédnete z šišatého okénka letadla, vezměte teď hned svůj mobil a přepněte ho do režimu letadlo. Jak dlouhý bude váš let před přistáním, záleží jen na vás. Klidně můžete obletět celou planetu.

Už jsem psala o svém „pídění“ na naší hůře. V odkladišti dějin obyvatel tohoto domu se dají najít věci, které mají svůj unikátní příběh. Po těch se pídím a pátrám a kvůli nim jsem ochotná proměnit se v horníka, nosiče, průzkumníka a odvážlivce, který šátrá rukama v černých dírách v naději, že něco objeví.

Jsem od dětství náruživá čtenářka. Miluju knihy, jejich vůni, ohmatané hřbety, staré poznámky vepsané tužkou na okraj stránek. Miluju knihy tak, že nejsem ochotna se o ně dělit s nikým, opravdu s nikým.

Nejdůležitější je začít. Ne včera. Co bylo, bylo, to už nezměníme. Ne zítra. Zítřek nám nikdo neslíbil. Je jen dnes. Právě teď. Tak nebuď líný a běž tou horší, zato delší cestou. Uvidíš, že se ti v životě začnou dít zázraky.

Málokteré české slovo prošlo v posledních dvaceti letech takovým posunem významu jako zdánlivě neškodné slovo přítel – přítelkyně.

Bylo, nebylo. V dobách před Googlem si, milé děti, lidé psali dopisy. Pěkně ručně, vůbec ne stručně, na dopisní či jiný papír.

Nemáte za sebou velkou kariéru ani tučná konta, o která byste se nechtěli dělit. Máte obvykle jen sami sebe a společnou budoucnost, která buď vyjde, nebo ne. Každopádně za pokus to stojí.

A není to žádný banální sen, ale skutečné přání. Protože já si opravdu myslím, že usměvaví lidé to mají v životě snadnější. Úsměv otevírá lidská srdce.

Třicet let si na Karlově mostě sahám na křížek nedaleko sochy sv. Jana Nepomuckého. Někdo mi tehdy, když jsem do Prahy přijela poprvé a měla jsem tendenci věřit všemu, co mi napovídali ti, co tu byli už podruhé, prozradil, že si mám něco přát.

Tato stránka vznikla omylem. No vlastně… Chtěla jsem stránku www.uzaslabara.cz. Neměla jsem brýle a doménu jsem kupovala poprvé. A tak jsem koupila něco jiného, s rozdílem jediného písmenka. www.uzasnabara.cz. Vzala jsem to jako znamení. „Lidé by z toho šíleli, kdyby astronomové objevili novou planetu.

Desítky let jsem dostávala na narozeniny velké růže, přestože miluju luční kvítí či pestrobarevné jarní květy tulipánů, frézií, narcisů. Když loni přišel můj muž s něžným výrazem a kyticí vhodnou pro babičku k osmdesátinám.

Kniha Měj ráda sama sebe je druhým společným počinem spisovatelky Báry Baronové a fotografky Dity Pepe. Po příbězích neprovdaných žen v knize Slečny (2012) autorky opět zacílily na ženský element.

Myšlenka Zázračného rána opravdu není špatná. Ať už se rozhodnete dělat ráno cokoliv, na co už přes den nemáte čas, vždycky vás to nabije energií.

Naposledy jsem strávila pár hodin krásného slunečného dne přemítáním o výrobku zvaném „křtící hodinky“. Já nevím, jak vy, ale já jsem o ničem podobném nikdy neslyšela. Už přídavné jméno křtící ve mně vzbudilo zvědavost.

Každé jaro to začínalo stejně. Za poledního slunce bylo slyšet pukání zelených pupenů, které se skrz dřevo draly ven, na světlo, na vzduch, prosycený intenzivní vůní naděje, co beznadějně poskakovala z lístku na lístek a z člověka na člověka.

Všechno na světě snad už má kábly, zdroje, náhradní zdroje. Jen my furt nic. Musíme vystačit s tím, co jsme na začátku dostali do vínku.

Noc s Andersenem je událostí pro všechny milovníky pohádek a náruživé čtenáře. My si z ní však uděláme Noc velkých příležitostí.

Asi nebude o nicnedělání, ale o dělání toho, co mě baví a těší s těmi, které miluju. Budu mít na to celou neděličku. Nebude bonusová, ale březnová.

Výhodou home office je pro mne hlavně 90 minut denně, které nestrávím na cestě do práce. Velmi usilovně se je snažím věnovat ráno i odpoledne tomu, abych nedělala nic. Neležím déle. Nesnídám déle. Snažím se udržet normální rytmus. A pak si místo za volant sednu do ušáku a vypnu motor ve své hlavě

Holka z Moravy se v Praze zamiluje a odjede za láskou přes oceán. Není sužována existenčními starostmi, přesto je zabydlování ve Washingtonu spojeno s řadou výzev a menších válek.

Kdybych měla shrnout jednou větou svůj dojem z knihy Terapie sdílením, zněla by asi takto: Díkybohu, že už nejsem mladá.

Víte, čemu se u nás říká hůra? Ano, je to nahoře. Na rozdíl od známějšího slova půda, která může být dole i nahoře, podle toho, o jaké půdě mluvíme. Když cituji filmovou hlášku: To je ale pěkná půdička!

Třeba když se jako já snažíte držet krok s moderními technologiemi a platíte telefonem. Telefonem, který se odemyká a platí pouze na základě Face ID, tedy scanování obličeje.

Sleduji přátele i konkurenci. Hledám nové impulsy u nových zajímavých lidí. A hlavou mi vždycky projde myšlenka na to, co dělají lépe než já. Závěr je už celkem na spadnutí: Umějí se lépe prodat.

Stále se držím moudré myšlenky, že se nemám trápit tím, co nemohu změnit. Přiznávám, trochu mi ale spadl řemen. Když se na něco rok chystáte, a pak je všechno jinak, je to velká škola pokory. Olympionici o tom ví své. Změnit to nemohou, uvnitř duše to

Je to paradox. Nyní, když bych měla mít na psaní blogu daleko více času, najednou docházejí slova i čas. Dochází nám i peníze, trpělivost, zásoby ve spíži? Zatím ne, chvála bohu. Ale je jen otázka času, kdy nám to všechno konečně dojde. Ten úvod

Už deset měsíců se chystám na Zrození Úžasné Báry. Pompézní přerod hlavní hrdinky z Popelky v Carevnu. Ale zatím to vypadá, že místo velkého tyjátru budu hrát bytové divadlo, a navíc zřejmě v ilegalitě. Je načase si obléct tričko Konce prokrastice. Bůh se směje našim plánům, tak to

Špulku od niti pověšenou na krku jsem jako správná obdivovatelka Pipi nosila už od dětství. Verzi se zlatou nití jsem měla u maturity a na potítku si ji půjčovali i ostatní spolužáci. Svírali jsme ji v ruce a dodávala nám odvahu. Pipi se nikdy nevzdává, ať to vypadá jakkoliv beznadějně. A já

Tak jsem včera zažila panický atak. Navzdory všem dostupným informacím, opatřením, rozumu a zkušenostem. Vláda vyhlásila nouzový stav a mně se sevřelo srdce a oči se mi zalily slzami. Hlavně dýchej. Dýchej! Abyste rozuměli, já se nebojím viru jako takového. Nedělá mi dobře představa, čeho jsou ve vypjaté

Poslední dny usínáme se špatnými zprávami a budíme se s obavami. V noci mi před očima tančí červené tečky na mapě světa. Místa výskytu koronaviru. Svět už není bezpečné místo k životu. Nebo že by bylo všechno jinak? Zachovat si chladnou hlavu a kritické myšlení v době, kdy nás média masírují

Princip takzvaného slow fashion vám asi přesně nevysvětlím. Je to téměř filozofie. V zásadě nenakupujete rychloobrátkové módní zboží v řetězcích, které často za nelidských podmínek šijí děti v Asii, ale kombinujete to, co už doma máte. Přešíváte, směňujete, posíláte dál. Jde o úsporný způsob, jak

Spojení studená sprcha nikdy nevěstí nic dobrého. Jako přirovnání popisuje situaci, kdy nás něco nebo častěji někdo nepříjemně zaskočil svým hodnocením, postojem, vyjádřením, reakcí. Paradoxem českého jazyka je, že po studené sprše člověk často stojí jako opařený, neschopný cokoliv udělat. Slovní

Přihlásila jsem se k odběru každodenních otázek Reného Nekudy pro rozvoj vlastní kreativity. Občas si tady odpovím veřejně. Dnes na otázku, na kterém místě, kde jsem ještě nikdy nebyla, bych chtěla žít? Většinou nějaké kouzelné místo objevíte a řeknete si, tady by to šlo. Líbí se vám

Zásadním krokem posledních dnů je ranní meditace. Vstávám dřív, ale úžasná rána nevěnuji blogu, ale sobě. Poslouchám čtvrthodinovou meditaci ještě ve vyhřáté posteli a nechám se unášet příjemným hlasem z reproduktoru a svým tělem prostupovat teplo a barvy. Je to opravdu osvěžující. Můj obraz v zrcadle, když dorazím

Jednou jsem takto nenasedla do auta s mými kolegy, kteří jeli do Prahy. Prostě jsem iracionálně tušila, že by se autu se mnou mohlo něco stát, a zůstala jsem doma. Vůbec mé nepřítomnosti cestou nelitovali, protože jsem jim nechala svou vymazlenou svačinu, a vlastně dodnes na to vzpomínáme