Po chvíli odmlky, kdy nás opustil náš foxteriér, babička svolala rodinnou radu, aby nám oznámila, že takhle to dál nejde. Se slzou v oku vzpomenula na chvíle švandy, které jsme si s Milu užili – vážnost situace byla systematicky nabourávána ostatními členy rodiny, kteří poukazovali na jeho vylomeniny, vypočítávali škody jím způsobené a dohadovali se, kdo měl největší zásluhy na zpacifikování výtržníka.
Táta dokonce rezolutně prohlásil, že on, jako obvykle, je proti všemu a proti všem.
Babi jej upozornila, že ON ještě neví, k čemu se rozhodla. A to už některým poplašně zvonilo v hlavách. Ona osobně (!) prostudovala literaturu a už vše vyřešila. Zvonění v hlavách se změnilo v třískání – zvláště poté, co nám oznámila, že pejsek je již zaplacen, jede si pro něj tuto sobotu dopoledne a na nás je zvolit, kdo ji pro něj (do města od nás vzdáleného dvě hodiny autem) zaveze.
„Ale teď už musím k holičce,“ pronesla babi, „mám nejvyšší čas a budete koukat! Bude velká změna, to abychom spolu s novým psíčkem ladili…,“ a zapadly za ní dveře.
„Ale teď už musím k holičce,“ pronesla babi, „mám nejvyšší čas a budete koukat!“
Foto: Pixabay.
„Já v sobotu nemůžu,“ se špatně zastíraným potěšením pronesl táta a hned dodal: „Připravujeme tu výstavu chovatelů.“
Zmíněná výstava se vždycky konala v areálu místního koupaliště, v období mimo sezónu. Velké prostory kolem bazénu byly zaplněny klecemi s drobným zvířectvem, takže pořadatelé museli všechno den dopředu přichystat.
„No jo, ta výstava,“ konstatovala máma, „a budete mít i letos nějakou sportovní vložku, jako již tradičně?“ rýpla si do táty.
„Ani mi to raději nepřipomínej!“ vyhrkl. „Naběhali jsme se tolik, jako bychom celou akci připravovali ve spolupráci se Sokolem!“
Velké prostory kolem bazénu byly zaplněny klecemi s drobným zvířectvem.
Foto: Pixabay.
Na první výstavu přišel ihned po zahájení mladý muž a velmi se zajímal o koupi husy. Pyšní chovatelé mu je „představovali“, vyzdvihovali přednosti, ještě i čechrali svým kandidátkám pírka. Vybral si tu největší, za mohutného ujišťování majitele, že to zvolil správně, prvotřídní kus. Ani nesmlouval o ceně. Když se prodávající optal, zda má na ni klec, kupující se podivil: „A proč? Já mám tašku. Akorát mi ji tady podřízněte…“
Víc už neřekl. Chovatelé se semkli jako jeden muž a za obrovského křiku „Ty barbare!“, „Vrahu!“, „Výtržníku!“, „Vandale!“ hnali milého mladíka přes celé město. Utekl jim jen díky tomu, že byl přeci jen v lepší kondici a nesporně o mnoho let mladší než většina chovatelů.
Později bylo zjištěno, že zmíněný „výtržník“ byl otec čerstvě narozeného synka. Manželka, která po návratu z porodnice očekávala návštěvu svých příbuzných, mu poručila, aby sehnal husu. Jenže novopečený tatínek oslavoval s kamarády a na svůj úkol zapomněl. Když se snažil vyplnit příkaz, husu nikde sehnat nemohl. Avšak svitla mu naděje v možnosti zakoupení na prodejní výstavě, ani mu nevadilo, že cena za ni byla hodně vysoká.
Vybral si tu největší husu, za mohutného ujišťování majitele, že to zvolil správně, prvotřídní kus.
Foto: Unsplash.
Na druhé výstavě pořadatele zradil po letní sezoně nevypuštěný bazén. V den akce se na vodní ploše objevily divoké kachny, které svou přítomností velmi narušovaly průběh výstavy. Pravda, nezasvěcení návštěvníci chvíli obdivovali zpestření expozice – než jim došlo, že toto nebylo záměrem.
Kachny se rozhodly tu okukovat vystavené exponáty, tu prohánět návštěvníky. Členové spolku je značně neorganizovaně naháněli a odháněli a kachny samozřejmě tupě ignorovaly jejich pokyny.
„Letos jsem nejen osobně zařídil, že bazén je vypuštěn,“ pronesl otec, „ale ještě se mi podařilo zajistit, že ve vypuštěném bazénu budou v klecích umístěni –“ dramatická pauza, vítězný pohled a očekávaní našeho obdivu, „– krocani!“
„No to snad ne!“ vyjekla máma. „Nebude krocan hlavní cenou tomboly, že ne!“ ujišťovala se.
„To ti ještě nepotvrdím, je to předmětem jednání,“ odvětil táta. „Ovšem stále jsme se nedohodli, kdo pojede s tvojí matkou pro toho psa.“
Kachny se rozhodly tu okukovat vystavené exponáty, tu prohánět návštěvníky.
Foto: Pixabay.
„S babičkou jedu já, mám to od ní slíbeno,“ proneslo moje desetileté já a pohledy zbývajících členů rodiny se ke mně otočily.
„Fajn, a řídit budeš ty nezletilá, nebo babi bez řidičáku?“ chechtali se bráchové.
„No tak jasně, že budu muset jet já,“ pronesla máma, „jenom bych ráda věděla, pro jakého psa se jede. Tobě babička řekla, co si pořídila tentokrát?“ zeptala se mě.
„Nene, pořád to tají, jenom mi řekla, že nejdřív bude malý a potom bude velký. Očekávám žlutou dogu, ta se mi moc líbí!“ oznámila jsem ke všeobecnému zděšení ostatních.
„To asi ne,“ pronesl táta nepříliš přesvědčivě.
„Takže abych to shrnula,“ nastínila máma nejčernější scénář. „V sobotu se přiveze doga, v neděli na výstavě na los vyhrajeme krocana, a jak je v naší úžasné rodině, kde se kamarádí všichni se všemi, zvykem, doga s krocanem obsadí dvůr a já na zahradu polezu přes plot.“
V sobotu se přiveze doga, v neděli na výstavě na los vyhrajeme krocana, doga s krocanem obsadí dvůr a já na zahradu polezu přes plot!
Foto: Pexels.
„To budeš mít dobrý trénink,“ odtušil táta. „Krocani se dožívají i dvanácti let, ti největší měří víc než metr a váží až deset kilo. Jo, a dokážou běhat rychlostí deset kilometrů za hodinu, a dokonce umí i létat,“ doplnil výčet všech důležitých informací.
„Tak to mě vysloveně uklidnilo,“ prohodila máma. „A mám dojem, že takového štěstí, aby doga zakousla krocana, se mi nedostane…“
Babička se od kadeřníka vrátila s kaštanovým přelivem a nakrucovala se na kuchyni jak modelka na molu.
„Tak žlutou dogu bychom mohli vyloučit,“ špitla s nadějí máma tátovi a babičce oznámila, že je tedy ochotná s ní pro nového psa zajet, ale jen pod podmínkou, že odtajní rasu.
„Řeknu jen dvě slova,“ dramaticky se zatvářila babička – a my jsme správně tušili, že budou synonymem apokalypsy. „Irský setr!“
Řeknu jen dvě slova: Irský setr!
Foto: Pixabay.
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář