Celeste Ng: Vše, co jsme si nikdy neřekli

Autorka Celeste Ng je dcerou čínských rodičů, kteří v roce 1968 emigrovali z Hongkongu do Spojených států. Otec pracoval v NASA jako fyzik, matka, odborná chemická pracovnice, vyučovala na Cleveland State University. Tehdy jejich rodina představovala zpravidla jediné Asiaty v komunitě a často zažívala diskriminační ústrky a ponižování. Celeste odjakživa věděla, že bude spisovatelkou, a s psaním začala již na škole. Při práci na úspěšné novele vycházela z vlastních zážitků s rasismem i ze zkušeností rodičů a přátel. Její knihu, „vynikající první román o rodině, lásce a ambicích“, vyhlášenou Amazonem za knihu roku, ocenil jako pozoruhodnou rovněž York Times.

Dramatický příběh čínsko-americké rodiny Leeových se odehrává v sedmdesátých letech, kdy se na rasově smíšená manželství nepohlíželo s pochopením. Sňatek ctižádostivé Marilyn, která se zamilovala do svého učitele Jamese, oba spojil vzájemnou láskou i faktem, že se vymykali tolerovanému standardu. Marilyn chtěla studovat medicínu a stát se lékařkou v době, kdy se od žen požadovala především znalost domácích prací a vaření, aby manželovi poskytovaly zázemí a dětem dobrou výchovu. V Marilyn, jíž těhotenství zmařilo profesní plány, byla touha natolik silná, že se od rodiny bez vysvětlení odstěhovala, aby studium dokončila. Vrátila se po dvou měsících, když zjistila, že čeká třetí dítě. Manžela a zejména děti – dceru Lydiu a staršího syna Natha – její nečekaná nepřítomnost poznamenala úzkostí, aby matku neztratili. Snažili se jí pak ve všem vyhovět, aby neměla důvod je opustit.

Marylin se zcela upne na prostřední dceru, šestnáctiletou Lydiu, do níž vkládá své neuskutečněné naděje. Lydia potlačuje vlastní ambice a snaží se matčino přání splnit. Pociťuje, stejně jako její bratr a později i nejmladší dcera Hannah, že jejich jinakost v podobě čínského původu je vystřeďuje ze společnosti, která je mezi sebe nepřijala, a je těžké se s tím vyrovnat. Proto se otec usilovně snaží, aby zapadli mezi ostatní a chovali se jako oni, kdežto matka naopak chce, aby vynikali a dokázali, že jsou stejně dobří, ne-li lepší. Oba, soustředěni na svoji vizi, projektují do Lydie své naděje bez ohledu na to, zda je to v jejích silách. Děje se tak na úkor přehlíženého syna i mladší dcery, jimž není věnována dostatečná pozornost a zájem. Stigma jinakosti a způsob vymanění se z ní dramaticky poznamená rodinné soužití. Všichni prožívají frustraci, již si nechávají pro sebe, nemluví o svých pocitech ani osamělosti a navenek se snaží udržet zdání, že je vše v pořádku.