26. září 2024
Den druhý a třetí
Po menším cvičení z krizového řízení se začínám cítit aspoň zčásti jako žena na dovolené. Nemám tušení, co je za den. Chodím bosky a nenamalovaná. A když se z postele podívám přes palmovou zahradu na moře, cítím něco zvláštního v obličeji. Usmívám se! Slunce svítí dál a události nabraly nový spád.
Na první informační schůzce klientů, což je jen jiný název pro kurz sebeovládání, se objevila nová průvodkyně. Ta původní se prý necítí dobře. No tak tomu se nedivíme a přejeme brzké uzdravení, možná by si mohla tak deset dnů odpočinout. Nová krev přinesla novou naději a skleničku prosecca k tomu. Vypila jsem dvě a po deseti minutách na přímém slunci jsem se rozhodla jednat. Maminku jsem nechala sedět u stolu a za pomoci velmi vlídné a empatické další průvodkyně, která přišla za námi, jsem po půl hodině držela v ruce klíče od třech různých pokojů. Mohla jsem si vybrat, kam se z temné komory přestěhujeme
Pokoje mi přišel předvést Ahmed, zaměstnanec hotelu s neustále dobrou náladou a vytříbeným vkusem.
Už v prvním pokoji mi řekl, že jsem krásná a že mi pomůže se stěhováním. A že tento pokoj je nejlepší ze všech. Byl.
Tak jsem musela přiznat, že pomoc bude potřebovat hlavně moje maminka. Přišel, odvezl kufry do nového pokoje a něžně říkal mamince mamma. Zjistili jsme, že se milujeme všichni tři, což se projevilo ještě později odpoledne, kdy nám zastavil na rušné ulici, aby nás mimo jízdní řád minibusu svezl do hotelu. Jeho „mamma pomalu“ při každém nastupování a vystupování bylo fakt milé. Bohužel vzápětí se propadl do země.
Zvykáme si i v jídelně. U našeho VIP stolu, jak mu sami říkáme, sedí vybraná společnost. Vtipní a milí manželé z Budějovic a paní hovořící italsky, což je dovednost, kterou u komunikace s číšníky opravdu oceníte. Dost se nasmějeme už při ranním objednávání večeře, protože italský jídelníček tady překládají do němčiny a taky do něčeho, co by mohla být čeština, kdyby to dávalo nějaký smysl. Nejoblíbenější položkou jsou OBRYSY. Vydedukovali jsme, že to jsou patrně přílohy, které se ale nedají objednat. Dnes třeba budeme mít „obalované maso“, což vzbuzuje různé představy. Naštěstí jsme uzmuli i německý jídelníček a našli jsme tam schnitzel, takže jsme do toho šli. Snad to obalené maso i osmaží.
Jako stravovací referentka zásadně nepíšu počty objednaných jídel do připraveného chlívečku, ale dělám křížky přímo vedle řádku s jídlem.
Ten nejstarší šouravý číšník se na náš papír dlouze díval, jako by měl vyluštit sudoku, ale ani mladá číšnice na tom nebyla s chápáním o mnoho lépe.
Nakonec přinesli z pěti jídel jen jedno špatně, a to nám nechali na stole jako bonus. Jídla mají kolísavou kvalitu. Špagety s inkoustem z olihní prý byly chutné, ale na to jsem se necítila dost silná. Maminka si objednává podle jediného kritéria: jestli pokrm pokouše. Nejlepší volbou dosud byla hříbková polévka s hříbky. Hříbkovou polévku s ananasem zatím nenabízeli.
Samostatnou kapitolou jsou snídaně. Přijeli další Němci, takže i naše jídelna na konci světa hučí jako v úle. A na desítky lidí v polospánku, kteří nutně potřebují šálek kávy, je tady jeden kávovar. Zmáčknete zvolený nápoj. Postupně dobíhající kolečko naznačuje, že stroj usilovně přemýšlí. Pak z ničeho nic začne učurávat kafe křivým a nevyzpytatelným čůrkem jak starý chlap. Popostrkujete hrnek všemi směry, abyste zachytili aspoň laboratorní vzorek, ale většina kávy stejně skončí někde mimo. Za vámi se tvoří fronta a číšníci si předávají znamení a postávají nervózně vedle kávovaru, jako by šlo o starověkou vykopávku, na kterou je lepší se jen dívat a nesahat.
Podobně starý je i opékač toastů, který čtverce chleba naloží, veze nad rozžhavenými spirálami a pak je shodí někam za stůl, a když máte velké štěstí, tak jen ke zdi. Dnes jsem dva toasty, co nestačily spadnout na zem, mamince zachránila. Stejně jsem se nezavděčila. Byly prý málo opečené. Snídaně je zajímavá i z jiného pohledu. Je tady spousta věcí, ale zelenina je naprosto zapovězena. Dát si k „vaječině“ rajče nebo okurek by zřejmě urazilo zdejší bohy, proto si někteří statečnější jedinci nosí na snídani vlastní zeleninu v sáčku. Inu, Čech se přizpůsobí.
Také už jsme vyzkoušely zdejší termální bazén. Všude tady musíte mít na hlavě koupací čepici, což je při velikosti hlavy a množství vlasů dost problém pro maminku i pro mě. Já mám takový igelitový pestrobarevný baret od paní Havelkové (děkuji!) a maminka něco jako turban. Když jsme se ve vodě uviděly, moc jsme se nasmály. Maminka vypadá jako žena z Ugandy a já jako uklízečka z východní Evropy. Ale ta teplá termální voda je božská, i když se blíží bouřka, nesvítí slunce nebo fouká. Ponoříte se po krk a jste v jiném světě. Bohužel ta hlava pořád čouhá nad hladinu, takže nás v bazénu nikdo nepřehlédne, i když asi někteří hodně chtějí.
Když teď přemýšlím, tak vlastně v tom vypnutém módu vůbec nevím, co se stalo dnes, co včera a co bude zítra. Podle všech rad žiju jen přítomným okamžikem. Proto možná budou zápisky poněkud chaotičtější a méně plynulé, než jste zvyklí. Ale časová osa je přežitek z hodin dějepisu. Mám pocit, že se děje všechno najednou, v několika časových pásmech a několika různých rychlostech. To se těžko vysvětluje. Jsem hypersenzitivní už pár týdnů a tady se to jen prohlubuje. Paralelní světy se prolínají a je to fičák.
Dnešní den (teda doufám, že to nebylo zítra) jsme s maminkou prožily v Poseidonových lázních, kde je přes 20 bazénů s různě teplou termální vodou. Všechno je situované v překrásné zahradě a na terasách pod skálami na jedné straně a mořským pobřežím na straně druhé. Začaly jsme u moře, protože pro mě je moře nejvíc. Slíbila jsem mamince, že když si půjde zaplavat taky, tak ji pak z vody nějak dostanu, a ona mi uvěřila. Pohled na nás dvě, jak se držíme za ruce a potácíme se buď jedna nebo druhá, zatímco písek nám ujíždí pod nohama, musí být pro bohy. Poseidon si to určitě parádně užil, protože nás pak odměnil krásným slunečným podzimním počasím. Teplo, ne vedro. Slunce občas a občas mráčky. A boží teplá voda, kam se podíváš.
Maminka ve svém turbanu pozoruje z bazénů to hemžení kolem a pokud to jde, komentujeme všechny zajímavé jedince hned na místě. Pamatuju si pouze její zjištění, že na světě jsou miliardy lidí a každý z nich je úplně jiný, kromě Číňanů, kteří jsou všichni stejní. My dvě určitě nezapadneme nikde. Máme půjčené bílé župany, které jsou po každém obléknutí těžší a těžší, až je prakticky nemůžeme unést jinak než oblečené na sobě. Víte, kolik váží mokrý froté župan velikosti grande? Já tipuju tak tunu. Obrázky z „koupáníčka“ jsou velmi fotogenické, ale byla to dřina!
Naštěstí jsme za pomoci dvou nemohoucích turistek z Německa obsadily hotelový shuttle a donutily jsme slabozrakého černouška s hysterickou povahou, aby nás odvezl do kopce až do hotelu. Stejně jako všichni na Ischii mluví i on směsicí jazyků, které se nedá rozumět, ale tvrdil, že v celou k nám do hotelu nejede, až v půl. Já jsem mu řekla, že to není pravda a mám na to papír, takže nás zavezl. Když jsem se na pokoji na jízdní řád podívala, zjistila jsem, že měl pravdu on. Koho ale zajímá nějaká pravda, když se celý den taháte s těžkým županem, plavete, vznášíte se ve vodě a opalujete se. Kdyby věděl, jak jsem byla unavená, zastavil by nám na cestě sám a bez řečí. Jako Ahmed, který se ještě stále neobjevil.
Zdroj: redakce – Barbora Janečková (autorské dílo), www.uzasnabara.cz
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář