6. října 2024
Většina lidí odjíždí na dovolenou a říká, že si chce od všeho odpočinout. Odpojit se od toho rušného světa nepřetržitě sdíleného on-line. Tak mně se to povedlo. A hned nastalo pozdvižení. Odpojila jsem se tak dokonale, že se ještě stále nedokážu na ten matrix znovu napojit. A všichni se pořád diví, proč Zoufalcovy zápisky zůstaly v půli cesty. Ptáte se: Žijete? Vše v pohodě? Už jste doma?
Ano, žijeme. Ano, vše je v pohodě. Ano, už jsme doma. Po cestě autobusem, lodí, letadlem, trolejbusem, metrem, vlakem a autem v jediný den jsme se z Ischie s maminkou vrátily v pořádku. V seznamu dopravních prostředků chyběla jen koňská spřežka. Bylo to opět náročné, ale konec dobrý, všechno dobré. Ahmed zůstal na ostrově a hned jak hotel na konci října zavře, poletí do Maroka. Naše opálená kůže postupně vybledne, naakumulované teplo z nás vyprchalo už v Praze na letišti. Je tu zima, prší, je tma a nevlídno. Zůstaly nám jen fotky a vzpomínky na společné zážitky.
Kombinace osvěžující mořské vody a termálních pramenů je něco fantastického. Dokonce i maminka chodila se mnou do moře, když si předtím vždy vyžádala mé slovo, že ji dostanu zpátky na břeh. Vystoupit z vln do svahu z jemných kamínků a písku je trochu namáhavé, protože se vám nohy neustále boří hlouběji a hlouběji. I tak jsme to vždycky zvládly, po dvou nebo po čtyřech, jednou mamince přišel na pomoc místní plavčík. Podal jí ruku, jako by ji vyzýval k tanci, aniž by odhadl sílu maminčiny osobnosti deroucí se na souš. Pozorovala jsem to z moře a dobře jsem se bavila.
Já mám tu potíž, že nedokážu dobrovolně pobyt v moři ukončit. Voda měla tak 25 stupňů, což je osvěžující a příjemné zároveň. Moje tělo má ideální proporce pro demonstraci Archimédova zákona, protože vztlaková síla mě nadnáší tak, že můžu plavat jen pod vodou. Na hladině se mi neustále zvedá zadek jako bójka, kterou nepotopíte. Tak jen tak ležím a nechám se houpat na vlnách bez jediného tempa. Života běh se zastaví. Je jen tady a teď. Kdo by chtěl dobrovolně zpátky do toho blázince?
Tato až nesnesitelná lehkost bytí byla příčinou toho, že jsem se na týden ztratila v čase a prostoru.
Protože z moře jsme se s maminkou chodily prohřát do termálních bazénů. Jen si představte, o čem si dokážete přemýšlet ve vodě teplé 36 stupňů, která vás obklopuje, prostupuje, objímá. Já to vím přesně: o ničem. Maminka ještě zvládala pozorovat všechny lidi okolo a sdělovat mi své postřehy, ale já už jsem byla mimo. Do toho jsme měly nad hlavou modro nebes. Sluníčko svítilo celé dny, aniž by pálilo. Bylo to dokonalé.
Když jsme se vždycky v podvečer z Poseidonových zahrad vyšplhaly zpátky do hotelu na kopci, úplně jsme odpadly. Kdepak otevřít počítač a sepisovat zážitky. Číst e-maily a komentáře. Jediné, k čemu počítač většinu dovolené sloužil, bylo naše večerní sledování Mentalisty. Maminka usnula do první reklamy a já jsem se pak kochala tím krásným chlapem o samotě. Co říkal, kdo koho zabil a proč, to samozřejmě nevím. Stačilo mi dívat se do těch modrých očí a pak spát. Aspoň pár hodin.
Režim, který jsme si několik let doma budovala, se tady úplně rozsypal. Kdepak jíst naposledy odpoledne! Snídáme brzy a pozdě, až kolem deváté večer, večeříme. Končíme miskou zmrzliny. A velké pivo k tomu.
Moře, které opravdu bytostně miluju, mě tak nabíjí energií, že když slyším jeho hukot přes otevřené dveře na balkon, nemůžu vůbec spát.
Je mi totiž líto spát. Někdy sedím v noci venku na balkoně a hodiny pozoruju stříbrnou hladinu. Černé nebe pravidelně rozčísnou paprsky světla z majáku naproti v zálivu. V noci tady dost fouká, ale vůbec není zima. Je vlhko a neschne mi tu ani rychleschnoucí ručník.
Strašně rychle to uteklo. Omlouvám se všem milovníkům Zoufalce, ale na žádné příhody už si nevzpomenu. Pořád bylo čemu se smát. S každým jídlem, s každým podivínem v bazéně, při každé vzpomínce na našeho tatu a jeho hlášky. Veškerou moji mentální kapacitu spotřebovalo dolce far niente, sladké nicnedělání. Bylo to boží, návykové. Bráním se návratu do pracovního režimu z posledních sil, maminka se z toho dokonce roznemohla.
Tohle dokáže Ischia. Tam se musím rozhodně vrátit.
Kdo pojede se mnou?
Zdroj: redakce – Barbora Janečková (autorské dílo), www.uzasnabara.cz
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář