To sobotní dopoledne se proti naší babi snad všechno spiklo. Věnovala se jedné ze svých oblíbených činností, šití, protože si předsevzala, že pár věcí, které měla rozpracované, dokončí.
Náš foxteriér Milu byl jako obvykle jiného názoru a vyhodnotil, že kusy látek jsou připraveny pro jeho obveselení, takže uzmul tu rukáv, tu límeček, nepohrdnul ani pravítkem či srolovanými střihy, které mínil rozcupovat, patrně nespokojen se střihovým provedením modelu, – a tradá s tím pryč, hoňte si mě. Do své hry zapojoval průběžně i kočky, když za sebou táhl ukradený krejčovský metr či špulku nití. Za chvíli měla babička v pracovně změť materiálu i zvířectva a vrchol nastal, když rozjařený Miluna rycnul do žehlicího prkna, které se skácelo a poskládalo, přičemž kočky vyletěly bezmála ke stropu a babička se tak vyděsila, že si k rozdělaným šatům téměř přišila ruku.
V tu chvíli seznala, že takhle to dál nejde, protože s takovým zvěřincem se umělecky tvořit nedá. Můj táta jí oponoval, že – pokud si on dobře pamatuje – ten zvěřinec je tady právě kvůli babi. Milu zatím pronesl, že ten rukáv, on-malý Coco Chanel, dobrovolně nedá, neb ho potřebuje, vrrrr…, a
kočky děly, že nejlépe se jim bude spát na nastříhané metráži.
A tak babi rozhodla, že nejvhodnější bude, když celá rodina (kromě ní) odjede i s Milunou na chatu: má být pěkný víkend, i když už přece jen ne tak teplo, ona si zatím doma v klidu došije, co potřebuje, a Milu se prolítá.
Zbylí členové rodiny nebyli v zásadě proti, protože jsme již věděli, že když babičku postihne múza jakéhokoliv druhu, je lepší ji nerušit. Zanedlouho jsme tedy odjížděli a babička nám při loučení kladla na srdce, ať na chatě před návratem domů nezapomeneme Milunku vykoupat. V pondělí totiž zamýšlela i s Milu navštívit kamarádku, tak ať je pěkně činaný. Do tašky nám vpašovala ještě načaté balení psího šamponu, tak akorát na jedno vykoupání – a hurá, už jsme jeli.
Na chatě jsme strávili příjemný víkend, všichni včetně Miluny spokojení, užili jsme si čerstvého vzduchu i posledních paprsků podzimního sluníčka.
V neděli po obědě jsme započali přípravy na psí očistnou lázeň. Nahřáli jsme dostatek vody, připravili jsme šampon, ručník i fén, kterým Milunku máma vždy po koupání vysoušela, aby rychleji uschnul, a šli jsme odchytit klienta. Ačkoliv plavání miloval, „lázeň“ nenáviděl, a protože jako každý správný mazlíček vždycky přesně vytušil, co se na něj chystá, bral při nahřívání vody pravidelně do zaječích.
Tentokrát se nám však podařilo ulovit jej docela rychle, ani v lázni moc nevyváděl, a když byl i vyfénovaný, mohli jsme obdivovat, jak čisťounkého, voňavého, bělostného a rozkošného pejska si povezeme domů. Chybělo nám sotva sbalit pár posledních věcí a měli jsme jet.
Když jsme do kufru auta uložili poslední tašku, rozhlédl se táta kolem a otázal se přítomných: „Kde je Miluna?“ Po psovi nikde ani památky. Přistoupili jsme proto k osvědčené teorii velkého třísku a nakukovali jsme do chaty v domnění, že se Milu zabarikádoval uvnitř, odkud přece musí každým okamžikem vyběhnout.
Nezabarikádoval – a tudíž nevyběhnul. V nestřeženém okamžiku totiž stihnul zdrhnout na nedaleké pastviny za kravami, kde si po celou dobu našeho balení opatřoval vůně sobě libé, aby přebil ty odporné fujtajbly, které jsme mu při koupání vnutili. Na třísknutí dveří se proto z opačného směru, než jsme čekali, vyřítil tvor opět zcela nečekaný, v barvě žluto-zeleno-hnědé a páchnoucí na několik metrů – a hodlal se cpát na své oblíbené místo řidiče.
Jen rychlým reflexům mých bratrů, které si vypěstovali na trénincích fotbalu, jsme vděčili za to, že bylo stvoření odchyceno ještě před naloděním se do vozidla. Jenže co dál? Než by se zase nahřála voda, mohli jsme být taky od kravinců všichni, protože Miluna se s námi vzápětí začal vítat, jako by krutou hrou zlovolného osudu od nás byl odloučen přinejmenším na několik let. Zároveň nepřicházelo v úvahu s ním v tomto stavu cestovat: špína z něj doslova odkapávala a zároveň bylo v sázce omdlení osádky automobilu.
Nezbývalo tedy než použít krajního řešení – mí bratři vzpouzejícího se psa přitáhli do koryta potoka, kde se z něj s pomocí mýdla s jelenem snažili dostat ten nejhorší nános: „Já ti dám nahřátou vodičku! Já ti dám šamponek! A o fénečku si můžeš nechat leda zdát, nevděčníku jeden!“ zuřili, když balili Milunu do osušky a vecpali ho na zadní sedadla, aby se už konečně jelo.
Sotva půlhodinová cesta domů se následně proměnila doslova v kalvárii: nejen, že Milu stále zapáchal, ale navíc se vehementně dral na klín řidiči, neb cestovat vzadu považoval za nedůstojné. K tomu se v autě strhla hádka na následující témata:
- Kdo měl Milunu hlídat?! (Tato otázka zůstává dodnes záhadou.)
- Kdo si to od babičky pěkně schytá?! (Zde jsme se shodli poměrně rychle: Všichni.)
- Kdo nejvíc trpí jeho zápachem?! (Protože Milunovi už z té pře třeštila hlava, rozhodl se – abychom se hádat nemuseli – obšťastňovat nás svou bezprostřední blízkostí postupně všechny.)
Částečně mokří, doslova otrávení a navzdory psově očistě v potoku pěkně špinaví jsme konečně dorazili domů. Sotva jsme vystoupili z auta, babička si okamžitě zacpala nos: „Promoha, co jste da té chatě dělali? Vy jste hdojili trávdík?!“ vyděsila se.
Místo odpovědi se z auta vyřítil zatouchající Miluna a jal se vítat se se svou nejmilovanější paničkou. Babi nejprve v úleku ucouvla, ale vzápětí už psa cpala do vany. Fakt, že se ten den musel koupat už potřetí, tentokrát opět v teplé vodě a s notnou dávkou šamponu, ocenil rafáním na všechny strany, jímž hodlal bránit svou tak pracně nabytou „vůni“, která jemu osobně (bohužel jako jedinému) vyhovovala – a vy všichni se můžete jít pro mě za mě bodnout! Raf!
Ačkoliv třetí lázeň odstranila zbytek špíny a díky šamponu dokonce chvilku voněl, jeho kožíšek sveřepě držel nádech špenátové zeleně. Čtvrtou koupel jsme však zbaběle – z obavy o vlastní končetiny – zavrhli.
„Kdyby byly alespoň Velikonoce!“ lkala babička později u večeře. Na naše nechápavé pohledy dodala: „Vždyť vypadá, jako by držel Zelený čtvrtek! Jak já s ním půjdu na návštěvu? Lidi budou myslet, že už nevíme, co roupama, dělat tomu psovi zelený přeliv! Nebo si pomyslí, že vodu neviděl, jak je rok dlouhý!“ hudrovala. „Vám teda svěřit zvíře na hlídání!“ rozčilovala se. „Příště vám dám na starost leda tak plyšového medvěda! A kde vůbec ten pes zase je?“
Kde by: poté, co zjistil, že z „jeho“ hraček, s nimiž si předchozího rána užil takovou švandu, babi zvládla v jeho nepřítomnosti spíchnout několik kusů oděvů, nepohrdl našimi botami, které jsme v tom zmatku opomněli uklidit. Nikdy jsme však nezjistili, zda je rozkousal, aby se nám pomstil za trojí očistu, nebo proto, že se podle něj k nově vyrobenému oblečení zoufale nehodily.
Zdroj: redakce – Olga Skálová (autorské dílo)
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář