Můj táta byl léta amatérským hudebníkem. Hrál na klarinet a saxofon a působil v několika kapelách. S jednou hrávali příležitostně na různých zábavách a svatbách.
Onu sobotu navečer odjel táta hrát na nějakou akci do místa vzdáleného víc než hodinu od nás. Vrátil se pochopitelně pozdě v noci, kdy už jsme všichni spali.
Druhý den ráno, když celá rodina snídala, přišel do kuchyně a mínil nás pěkně od plic seřvat. Jedinou naší záchranou byla jeho hlasová indispozice. Z jeho chraptivého projevu jsme vyrozuměli, že nám dává za vinu, jak den předtím dopadl.
„To na mě nemůžete dát pozor, když odjíždím?“ nařkl chraplavým hlasem celé osazenstvo u stolu. „Zapomněl jsem si doma oba nástroje,“ svaloval na nás svůj problém.
„A to ses pro ně nemohl vrátit?“ dotázala se máma.
„Než bych dojel sem a zase zpátky, bylo by skoro po zábavě. Ale kluci to zvládli. Jenže jsem celý večer musel zpívat a hrát na rumbakoule!“ vysvětlil nám sípavě. „Nejen že nemůžu skoro mluvit, ještě k tomu mám namožená obě zápěstí…“
Sice jsme nechápali, jakou že máme na tomhle vinu, ale babi jako obvykle zachránila situaci, kdy pohotově tátovi udělala na hlasivky bylinkový čaj s medem a doporučila mu natřít si zápěstí alpou. Od té doby se v naší rodině stalo zvykem, že pokaždé, když odjížděl hrát, stáli všichni momentálně přítomní členové rodiny v chodbě a recitovali: „Klarinet máš? – Saxofon máš? – Noty máš? – Brýle máš? – Občanku máš? – Řidičák máš? – A co klíče, ty máš taky?“
A tuhle „modlitbičku“ jsme odříkávali pravidelně i každý pátek, kdy táta hrával se svou druhou kapelou v jedné zotavovně ROH, kde měli hosté vždycky ke konci týdenního pobytu večírek s živou hudbou.
Nedlouho po zmíněné blamáži s rumbakoulemi se odehrál druhý, zdánlivě s prvním nesouvisející případ, který začal docela nevinně: máma si tehdy koupila novou kuchyňskou linku.
Starou linku chtěla přestěhovat do sklepa, kde byla velká prádelna. Slibovala si, že pokud budou s babi zavařovat, budou tuto činnost odbývat tam a nebudou si dělat binec v nové kuchyni. K tomu hodlala ještě přestěhovat další dva kusy staršího nábytku, které se tehdy nacházely v jídelní části, a to do nově přistavené verandy.
Když nám v pondělí novou linku z prodejny nábytku dovezli a postavili v kuchyni, představila máma celou tuhle myšlenku tátovi. Ten se naštval, že o těchto plánech nebyl informován dostatečně dopředu, a tak se do stěhování, trochu připomínajícího akci „Kulový blesk“, odmítl zapojit. Ačkoliv se máma bránila, že mu to říkala, táta vše popíral, že nic takového neslyšel.
Vzhledem k tomu, že mí bratři už byli tehdy na školách mimo naše městečko, některé víkendy trávili se svými kamarády a partnerkami a domů jezdívali zhruba jednou za měsíc, nemohla máma požádat ani je. Ve finále to vypadalo tak, že jsme se několik dnů protahovali uličkami mezi starým a novým nábytkem a načuřený otec vykřikoval, že jemu to tak vyhovuje.
Když v pátek táta odjel za svými hudebními povinnostmi a my jsme zůstaly doma, babička už se naštvala: Byla nucena, jako přes den několikrát, prokličkovat kuchyní. Vtom se ozvalo její zasténání a pak zasakrování. Když jsme s mámou přiběhly se podívat, jestli je v pořádku, vysvětlila nám: „O tuhle úchytku šuplíku,“ ukázala na jednu skříň, „se vždycky bouchnu! Myslíš, že bychom to zvládly přestěhovat?“ dotázala se mámy, masírujíc si modřinu na stehně. „Ten prázdný nábytek přece není tak těžký.“
Máma odvětila, že s linkou občas šoupe, když potřebuje něco přenést. „Těžké to samo o sobě není, ale bojím se, že bychom mohly podřít linoleum a parkety.“
„A co kdybychom to podložily nějakým hadrem?“ vymýšlela babi.
„No to by šlo, ale muselo by to být něco masivního, aby se to neprotrhlo.“
„To by v tom byl čert, abychom ten nábytek nepřestrkaly samy!“ chopila se iniciativy babi a zmizela u sebe v ložnici. Když se po chvilce vrátila, nesla v náručí své dva vyřazené vlněné kabáty, z nichž plánovala kočkám ušít nové pelíšky. „Ještě, že jsem je nevyhodila,“ pochválila se. A stěhování mohlo začít.
Celá akce, v níž nás babi úspěšně navigovala a my s mámou jsme nábytek podložený kabáty strkaly a tahaly, nám trvala čtyři hodiny. Pravda, občas se nám podařilo nábytkem uvěznit babičku, ale ta nás křikem upozornila, že máme táhnout jinam. Jedinou věcí, s níž jsme se nedostaly dál než na chodbu, byla velká část staré kuchyňské linky, která měla přijít do sklepa.
„Klidně to nechte na chodbě, přišoupneme ji ke sklepním dveřím. A jestli se tvému muži nebude chtít při cestě na dvůr a do garáže obíhat celý barák, bude si muset vymyslet, jak to odstěhovat. Nic jiného mu nezbude!“ konstatovala rozjařeně babička.
Než se táta vrátil, stihly jsme ještě vyřadit a na chodbu nachystat staré nádobí, abychom ho další den vyhodily, pak jsme se všechny vykoupaly a doslova jsme padly do postelí, vysílené námahou a spokojené z odvedené práce.
Zhruba po hodině mě lehce probralo zadunění, kterému jsem ovšem kvůli celkové únavě nevěnovala pozornost a spala jsem dál – ovšem ne dlouho. Za chvilku se totiž ozvalo kovové řinčení a mohutné nadávky. To už jsme vyběhly z pokojů všechny tři a sledovaly otce, jak v příšeří chodby bruslí – jednu nohu v hrnci, druhou v porcelánovém omáčníku. Když jsme ho vysvobodily, vysvětlil nám, že za duněním stál jeho první pokus dostat se domů přes sklep a náraz do staré kuchyňské linky.
„S boulí na čele jsem to proběhl sklepem zpátky, přes dvůr a musel jsem hlavním vchodem – a tady na mě čeká tahle past!“ pokývnul bradou k vyřazenému nádobí – a to byla poslední slova, která k nám pronesl. Celý týden s námi nemluvil. Na novou linku nevraživě zahlídal a něco si pro sebe mrmlal. Starý kus nábytku narafičený v chodbě ovšem druhého dne skutečně zmizel.
Když se za týden táta opět chystal odjet hrát do zotavovny, rozhlédl se po nastoupené rodině a dřív, než jsme stihly odrecitovat rodinnou modlitbičku, začal sám: „Klarinet mám, saxofon mám, noty mám, brýle mám, občanku mám, řidičák mám, klíče mám taky – a vás chraň ruka Páně, jestli po návratu domů nebudu mít barák v původním stavu!“
Zdroj: redakce – Olga Skálová (autorské dílo)
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář