Moje pokrevní rodina má zálibu v citování dětských říkanek. Specialistou na ně byl zejména náš tata. I v nemoci mu v paměti zůstaly některé vtipné verše, ze kterých se staly okřídlené průpovídky. Používáme je doma dost často, a tak je tata svým způsobem pořád s námi.
Potíž byla v tom, že si je nikdy nepamatoval celé, a vůbec netušil, z jaké knihy či leporela jednotlivé verše pocházejí. Museli jsme si celá desetiletí vystačit s fragmenty, aniž bychom znali původní zdroj. To však veršům neubíralo na zábavnosti. Pak jsem jednou na Vánoce nadělila mamince starou knihu říkadel Už dovedu abecedu od Ljuby Štíplové, kde byla i tatova oblíbená:
Sčítal sysel v lese klest,
místo osm říkal šest.
Smály se mu syslice,
že si spletl číslice.
Na každé písmeno jedna básnička, vtipná a jedinečná. Myslím, že už je znají i sestřičky z charity, které o tatu pečovaly. Jedna záhada byla vyřešena. Maminčiny pravnučky se teď mohou naučit abecedu celou a pokračovat v rodinné tradici.
Otázky kolem původu jiných veršů ale zůstávaly.
Prosím vás, medvěde, neřvěte!
Co chcete klidně mi řekněte.
Kde se tohle v české literatuře pro děti někdy v 70. letech, kdy jsem se narodila, vzalo? Pátrala jsem celé roky, odkud pocházejí ty říkačky, které pro mě mají velkou citovou hodnotu. A taky byly cenným zdrojem informací. Kdo z vás ví, že:
Vytáhnout hrocha z močálu
to vám jde tuze pomalu.
Právě díky tomuto verši jsem konečně dohledala autora celé básně. Málem mi spadla brada, když jsem zjistila, že báseň Telefon napsal Korněj Čukovskij.
Tata, který nesnášel komunisty a taky celé Rusko, deklamoval verše sovětského autora!
Na jeho obranu, ten český překlad je vlastně nové autorské dílo Jiřího V. Svobody, s originálními ilustracemi Vratislava Hlavatého. Celá knížka říkadel se jmenuje Doktor Bolíto, vyšla v roce 1970 a právě mi dorazila z antikvariátu. Leporelo jen s tou jednou naší rodinnou básní Telefon je na cestě. Misssion completed.
Vím, že je to málo pravděpodobné, ale já si na to leporelo o zvířátkách vzpomínám. Sedím za zeleným dětským stolkem v kuchyni a slyším veselý tatův hlas, jak deklamuje:
Co je?
Běda! Ach běda!
Neštěstí na Močálovém náměstí.
Co se stalo?
Zachraňte ho!
Koho?
Hrocha nebohého!
To je neštěstí a žalu,
hroch nám spadl do močálu!
Jak to dopadlo, to už víme. Některé věci jdou prostě pomalu a mají svůj čas. Doktor Bolíto mi vyléčil ztrátu paměti a připomněl, že šťastné dětství je tím největším bohatstvím, které nám rodiče mohou věnovat. Staré knihy seženete za pár korun, ale ty vzpomínky, co vyvolávají, jsou k nezaplacení. Promiňte, končím, jdu si číst. Na rozloučenou posílám ještě jednu nevyžádanou, ale dost užitečnou radu Doktora Bolíta:
Vy, co máte bzučet, nebučte!
Vy, co máte bučet, nebzučte!
Nemůže být havran volem,
žába létat nad topolem.
Zdroj: redakce – Barbora Janečková (autorské dílo), www.uzasnabara.cz
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář