Svět je plný magie a rituálů. Někteří z nás věří na anděly, jiní na duchy, další přikládají důležitost dodržování tradic, mnozí se drží pověr a najdou se i tací, kteří každé ráno listují snářem. Nemálo z nás mělo za svůj život nějaký talisman, část z nás konzultuje některá životní rozhodnutí s kartářkami, vědmami a šamankami. Skoro bych čekala, že ve 21. století, ve věku, kdy vládne rozum, věda a racionální poznání, pro magii už nezbude místo. A v žádném případě bych si nikdy nepřipustila, že i já jsem „obětí“ magického a ritualizovaného chování.
Když rozsypu sůl, vzpomenu si sice na svoji babičku, která v takovou chvíli bědovala nad nadcházejícími sedmy lety neštěstí, ale význam tomu nepřikládám. Černá kočka přes cestu je pro mě spíš důvodem k nadšenému povykování „čičiči, pojď se pomazlit“, než abych se děsila, jaká smůla mě potká. Žádné z čísel mi nikdy nepřipadalo něčím výhružnější nebo naopak šťastnější – pokud by se samozřejmě nejednalo o mnohaciferný zůstatek na mém bankovním kontu. Ze zvyků dodržuji snad jen to, aby na Štědrý večer neviselo prádlo – ale to spíš z toho důvodu, že o Vánocích chci mít doma pěkně uklizeno. A pokud jde o existenci nadpřirozených bytostí, buď se mi vyhýbají obloukem, nebo jsem vůči nim prostě slepá, a tudíž skeptická v otázce jejich existence.
Nemálo z nás mělo za svůj život nějaký talisman, část z nás konzultuje některá životní rozhodnutí s kartářkami, vědmami a šamankami.
Foto: Pixabay.
Proto mě vcelku překvapilo, jak moc jsem byla „magickým chováním“ ovlivněna, když se můj muž rozhodl koupit si nové auto.
Abyste rozuměli – nemám řidičský průkaz. Ne, že bych o něj z důvodu nějakého přestupku přišla, ale nikdy jsem si ho neudělala. Vím, že je to v dnešní době trochu podivné, a vzhledem k tomu, že v naší rodině měli kromě babičky řidičský průkaz všichni a také byli všichni výbornými řidiči, je to trochu zarážející. Jeden z mých bratrů, který dokonce na vojně dělal instruktora a sám měl řidičák i na autobus, se mě pokoušel kdysi učit jezdit autem na cvičišti, to mi bylo necelých osmnáct. Po absolvování výcviku mi řekl: „Ségra, nechci se tě nikterak dotknout, ale pokud ti mohu radit, ty si nikdy řidičák nedělej. Ne, že bys autoškolu neudělala, to jo, ale vždycky bys měla problémy a strach jezdit. Raději se nech vozit.“ A já jsem tuhle jeho radu dodržela.
Z tohoto důvodu tedy autům příliš nerozumím. Jistě, loga poznám, líbí se mi karoserie v určitých barvách a ke štěstí mi úplně stačí, když se v autě dobře sedí. Z pohledu mého manžela jsou to samozřejmě naprosto nedostatečné vlastnosti. Takže když se můj muž před několika lety zmínil, že by chtěl ještě před odchodem do důchodu stihnout vyměnit naše stávající vozidlo za pořádné auto, zajímalo mě hlavně, jakou bude mít barvu a co to bude za značku, zatímco on se věnoval tomu, jak nákladný bude servis, jak moc je ten který model poruchový a… vlastně spoustě dalších vlastností, které mi shrnul v přednášce o technických parametrech, jíž jsem ne úplně rozuměla, ale jako správná manželka jsem se tvářila, že ho poslouchám, a přemýšlela jsem zatím o tom, co potřebuji nakoupit, co budu vařit a kdy budu mít čas vyžehlit.
Z myšlenek mě vytrhla jeho věta: „… a hlavně velký kufr!“
Zatrnulo mi.
Z myšlenek mě vytrhla jeho věta: „… a hlavně velký kufr!“
Foto: Pixabay.
Abyste rozuměli, v naší rodině to funguje takto: Když jezdíme na dovolenou nebo za známými na delší pobyt, balím vše potřebné já. Občas se manžela zeptám, když váhám, jestli to nebo ono mám brát, na to pokaždé mávne rukou a řekne: „Ále, vezmi to, však to auto uveze.“ Poté odejde do garáže pro auto a já v mezičase chystám na chodbu všechna zavazadla. Když se můj muž vrátí, aby tašky odnesl do auta, pokaždé a bez výjimky začne vykřikovat: „Nemám nafukovací auto!“ A pokaždé a bez výjimky se mu poté všechno do kufru vejde – a hlavně: my do cíle dorazíme v pořádku. Jen jedinkrát za ta léta, co jsme spolu, tuhle větu před odjezdem nepronesl – a dopadlo to tak, že nám v půli cesty auto vypovědělo službu.
Když si tedy konečně můj manžel přivezl nové auto, chodila jsem kolem něho a pohledem jsem přeměřovala rozměry kufru.
„Tak co? Jak se ti líbí?“ ptal se mě.
„No… pěkné je. Ale myslím, že má menší kufr, než mělo to předchozí,“ zkusila jsem to.
Pokaždé a bez výjimky začne vykřikovat: „Nemám nafukovací auto!“ A pokaždé a bez výjimky se mu poté všechno do kufru vejde.
Foto: Pixabay.
„To teda nemá!“ oponoval mi manžel. „Počkej, najdu metr, přeměříme.“
„Na to nepotřebuji metr, to vidím,“ trvala jsem na svém neústupně. Neměla jsem pravdu – kufr byl dokonce o několik centimetrů na každou stranu větší.
„A navíc,“ přihodil můj manžel vítězoslavně, „pokud by bylo potřeba, můžeme kufr zvětšit posunutím zadních sedadel anebo – kdybychom stěhovali jó velký kus – můžeme zadní sedadla sklopit.“
V duchu jsem se vyděsila. Jak se dny naší dovolené blížily, pořád jsem v hlavě přemítala, jestli tentokrát dojedeme v pořádku, když se očividně mému muži skutečně podařilo pořídit nafukovací auto.
V den odjezdu jsem se opravdu činila. Balila jsem i to, co bych za jiných okolností oželela. Kdykoliv jsem se šla mého manžela zeptat, jestli to či ono s sebou brát taky, se sebevědomým úsměvem opáčil: „Samozřejmě, auto to uveze, však máme velikánský kufr!“
V den odjezdu jsem se opravdu činila. Balila jsem i to, co bych za jiných okolností oželela.
Foto: Pixabay.
Když jsem měla hotovo, vypravil se můj manžel pro auto a já se zatím klepala, jak tentokrát naše cesta dopadne. Konečně se vrátil. Pohledem sjel tašky vyskládané po celé chodbě až do ložnice: „Nemám nafukovací auto!“ zařval, sebral dva kufry a zmizel.
Z pokoje vykoukla dcera: „Už kvílel?“
„Jasně,“ potvrdila jsem s ulehčením.
„Fajn. Tak můžete jet, bude to v pohodě!“
„O čem to mluvíte?“ dotazoval se můj muž, který si přišel pro další tašky.
„Přála nám pěknou dovolenou,“ odvětila jsem pohotově a strkala muže ze dveří.
Dojeli jsme v pořádku. A pak že magie neexistuje!
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář