Jolene Brackley: Alzheimer – Dejte jim lásku a štěstí

Alzheimer – závažná nemoc, vzbuzující obavy z proměny osobnosti i nepochopitelného světa, kam nemocný vstupuje bez vzpomínek na to, co se nedávno stalo, a jež mu ztěžuje orientaci v současnosti. Nemoc sice není možno v současné době vyléčit, ale při včasném zachycení lze její postup zpomalit a zkvalitnit život nemocného.

Jolene Brackley se již před dvaceti lety rozhodla změnit způsob, jakým lidé vnímají projevy demence i jak komunikují s těmi, kteří jí trpí. Založila novou společnost a napsala knihu, jak vnášet radostné okamžiky do života nemocných, jak je pochopit a umět s nimi navázat kontakt. Moudré rady nabízí s nadšením a současně s příjemnou dávkou nadhledu a humoru, jež přenáší i na čtenáře.

„Život těch, kteří ztratili krátkodobou paměť, se skládá z malých časových úseků. Už neprožívají nádherné dny, ale jen nádherné chvilky, které jim vyloudí úsměv na tváři a dodají jiskru očím. Během pěti minut dotyčný zapomene, co bylo řečeno nebo co se událo, ale pocit štěstí ho neopouští.“ Autorka inspirativně motivuje k vytváření takových okamžiků radosti, které obohatí nemocné i jejich blízké, jež o ně pečují. A i když se v naší snaze dopouštíme chyb, zároveň se tak učíme, čeho se příště vyvarovat.

Tato netradičně pojatá kniha o onemocnění demencí vás chytí za srdce, potěší a povzbudí v další péči, náročné fyzicky i psychicky, neboť „pečovatel je v podstatě fackovací panák“, jak říká autorka. Dokáže naučit mnohému nejen v přístupu k nemocnému, ale také k tomu, abychom sami sebe uviděli v novém světle. Poznáme a porozumíme novým zkušenostem, usnadňujícím komunikaci. V pokročilejší fázi demence totiž nelze nemocnému oponovat argumenty, neboť je nedokáže zpracovat. Stává se, že na všechny okolo jsou pacienti milí, ale na vás začnou křičet: „Proč jsi mě tu nechal samotnou, ty jeden…“ „Tys to ukradla, vím to moc dobře!“ anebo „Utrácíš všechny moje peníze!“ Je těžké si to nebrat osobně, ale právě proto, že se cítí ve vaší společnosti bezpečně, vnímají, že působíte zdravě, dovolí si být hrubí a obviňovat. Jolene vtipně popisuje, jak to vyřešila manželka jednoho pacienta. Nápadité jsou i zkušenosti a reakce lidí, kteří se musejí vyrovnat s tím, že je nepoznává vlastní rodič, nebo že nemocná matka doslova flirtuje se svým zetěm a on se s ní do této „hry“ docela rád zapojuje. Jiná žena se zase svěřuje: „Máma mě považuje za mého otce a také mi tak říká. Navléknu tedy staré tričko a kšiltovku, abych vypadala jako její hoch. Demence mi tak dala mámu, po jaké jsem vždy toužila. Moc se jí líbí mé oblečení, účes i hlas a pokaždé, když ji navštívím, se celá rozzáří.“

Autorka se věnuje rozhodujícím momentům a příznakům signalizujícím skutečný stav věcí, a vysvětluje, jak zvládat náročné chvíle pomocí nepatrných triků, ulehčujících obtíže. Porozumíme proměnám pacientovy osobnosti a zároveň se naučíme zdokonalovat chvilky radostí a prožívat, co těší nás i pacienta. Můžeme třeba podniknout malý výlet a společně prožívat rodinná setkání a svátky. Lépe se vžijeme do světa pacienta, naučíme se ho neopravovat a připustit, že pravdu má on a ne my, a pronikneme do umění navázat smysluplný kontakt a pochopit pozměněný způsob dorozumívání. Jolene Brackley zmiňuje jednoduché možnosti, které by nás možná ani nenapadly, jako například projevovat blízkým lásku způsobem, jakým ji dávali najevo oni nám. Například žena, kterou babička vždy na uvítanou pohladila a láskyplně řekla: „Ty moje zlatá holčičko“, teď totéž projevuje babičce, pro niž je stále toto gesto výrazem lásky.

Jde především o to, dávat svým blízkým štěstí, porozumění a lásku tak, jak je to pro ně nejlepší a nejpřijatelnější. „Naše hodnota spočívá v tom, kdo jsme a kým jsme byli, ne v naší schopnosti líčit nedávnou minulost,“ říká Homer, pacient trpící Alzheimerovou chorobou.

Jolene Brackley radí s praktickými problémy, inspiruje, jak pacienta „nastartovat“ a uspokojit jeho obsese, nevyhýbá se ani tématu sexu či traumatickým okamžikům a násilí. Nezapomíná na kouzelná slůvka, na světlé i méně příjemné chvilky a povzbuzuje: „Když nevíte, jak dál, zasmějte se“.

V závěru se věnuje posledním okamžikům a nabádá, že i když nemocní nijak nereagují, neznamená to, že nás nevnímají. Radí, abychom na ně nepřestávali mluvit, i když neodpovídají, nebo jim předčítali, pohladili je, namasírovali jim nohy a zahrnovali je láskou. „Nebo u nich v klidu seďte a prostě jen tak buďte.“

„Lidé s Alzheimerovou chorobou nám často nastavují zrcadlo – odrážejí to, co z nás vyzařuje. Reagují na naše pocity, ať už si je přiznáváme, nebo ne, a připomínají nám tak, že na této cestě kráčíme ruku v ruce.“

Autorka upozorňuje, že není naším učitelem. Je však díky své knize naší důvěrnou přítelkyní, která pomáhá moudrostí, znalostmi, láskou a porozuměním. Posiluje a motivuje upřímnou snahou pomoci při náročné péči o blízké. „K tomu, abyste svou práci zvládli, budete potřebovat ohromnou duchovní sílu, pevné vztahy s ostatními a spoustu dobrých rad a nápadů. Ty vám nabízí tato knížka, zbytek je pak na vás.“

Výjimečná kniha s mnoha pečlivě vybranými příběhy a citáty, do nichž Jolene Brackley přimíchala i svůj díl humoru s úmyslem vzpomínat, plakat, smát se i milovat a povzbudit naději. Prospěch přinese rodinám starajícím se o blízkého s Alzheimerovou chorobou a každému, kdo prostřednictvím ní v sobě najde a probudí soucitnou lásku, porozumění a pochopení čirého lidství.

Zdroj: redakce – Dana Vondrášková, triton.cz